Bylo to už dávno, někdy v období let šedesátých, nebo sedmdesátých. Můj přítel a starší kolega, urbanista měl na starosti území malého města. Vyjadřoval se k plánované zástavbě z hlediska urbanistického začlenění. Tak se k němu dostal i projekt nového hotelu s umístěním na okraji čtvrti domků a vilek.

Choulostivé místo. Otevřel složku a prohlíží plány. Taková ta obyčejná, ale příliš veliká betonová krabice, poskládaná z panelů. Nic zajímavého. Ale nebylo úkolem mého přítele hodnotit architekturu. Ale to umístění a měřítko!!! Nevěřícně kroutí hlavou: nevhodné osazení do terénu, nepochopitelná, absurdní orientace, nahodilé, monotónní hmotové řešení – jako, kdyby to přilétlo odněkud z vesmíru. Můj přítel zvedl telefon a vytočil číslo projektového ústavu, aby se spojil s autorem díla. Opatrně se ptá: „ --- "pane architekte, mám před sebou váš projekt a odpusťte mi, nelíbí se mi orientace pokojů, umístění nástupu, i začlenění do terénu. Byl jste se tam vůbec podívat, prošel jste si pozemek, seznámil jste se s lokalitou a viděl jste okolí?“. Následovala arogantní odpověď v tomto smyslu: „Samozřejmě jsem tam nikdy nebyl soudruhu (pozn. autora: všimněte se výhružného oslovení soudruhu, které se jinak mezi kolegy architekty nenosilo). Co si myslíte. Vždyť to je od nás dvě stě kilometrů, to by nás zdržovalo, máme důležitější projekty…. Co si myslíte!!! A už jsme to postavili tady u nás a bez problémů….. No dobrá, když jinak nedáte, tak to otočíme vy hnidopichu. Řekněte si. Ale tak jak to je, žádné jiné změny. Co si myslíte, zakázka našeho ústavu je ukončena a projekt schválil nejenom soudruh ředitel, ale i soudruh okresní tajemník.“

Jak jednoduché řešení problému. Plán se otočil o 180 osmdesát stupňů, stavba trochu zapustila do terénu….. a za nějaký čas, po opakovaných průtazích a posouvání termínu dokončení od výročí VŘSR k výročí Vítězného února – konečně „obohatila“ své okolí.

Alej sakur vykácena, pěkná vilka z 20. let také musela ustoupit. Jinde se více škody nadělalo. Ale hotel byl nakonec postaven. Jak jsem již říkal, betonová krabice, žádné promyšlené prostorové řešení. Unifikovaná dispozice i vzhled - možná by to mohl být i domov důchodců, poliklinika, administrativa bolševiků či nemocnice. Třeba i bytovka, funkce se u těchto staveb často ani nepozná. Žádné vytříbené dílo, žádná invence, o kontextu ani nemluvě. Uvnitř, tak jako v mnohých stavbách, budovaných v těchto létech, skličující atmosféra. Umakart a papundekl, stereotyp dobové bídy. Příliš chvatně položená mozaiková dlažba podivné barevnosti (jiná se v té době zrovna nevyráběla), hrbolaté omítky, odbytá práce, kam se podíváš (aby se vše stihlo dokončit do výročí VŘSR). Také ošklivá, špatně vyrobená okna, osazená s nechtěnými posuny rámů na fasádě, nemohls to přehlédnout (nutno přeci pochopit, byla to subdodávka). Křivě zavěšené plechové radiátory a rozvody ústředního vytápění. Alespoň ve vstupní hale instalace zakryté jakousi dekorací s budovatelským námětem, usilující o optimistické naladění příchozích. Prý výtvarné dílo, autora z přízně soudruha tajemníka (aby se také za své zásluhy trochu přiživil). Rudá hvězda svítí na střeše a nad vstupem heslo s ujištěním věčnosti přátelství s cizí mocností. Stavba, obyčejná stavba, nic víc. Žádné obohacení prostředí, řekl bych naopak. Obyčejnost umocněna mizerným řemeslem, nahodilými realizačními improvizacemi stavařů a „vyšlizmy“, i okrádáním materiálu (muselo se přeci ušetřit i na chaty papalášů), vše bez čehokoliv výjimečného, bez jakýchkoliv náznaků svébytného rukopisu architekta.

Minulý režim už je dávno pryč. Uplynulo více než půl století, když jsem náhodně otevřel jakýsi čerstvě vydaný katalog. A tam jsem se dozvěděl o této stavbě s údivem přibližně následující: „ …..kvalitní, vyvážené architektonické dílo z let xy, hodnotná stavba nadregionálního významu. Je citlivě zakomponována v prostředí nevýrazného charakteru, kterému svojí dominantní pozicí vtiskuje určující pozitivní rysy. Pozoruhodný příklad kombinace pozdního funkcionalismu s čistými prvky nastupujícího raného brutalismu. Na svoji dobu inovativní prostorové a konstrukční řešení. Vyvážená kompozice je umocněna celou řadou velmi hodnotných dobových detailů, vzácně zachovaných v autentickém stavu………. (bla bla bla na několik stránek)……… , Jedná se o ukázkový příklad produkce „zlatých šedesátých“ (!!!!!!). Pro svoje architektonické kvality a jako významné svědectví doby se doporučuje toto dílo k zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek.“

Uf. Opatrně jsem otočil pár stránek katalogu, ale to jsem neměl dělat. Listuji složkou, s údivem, nevěřícně čtu a opět se mi vkrádá do mysli pohádka o císařových nových šatech. Zdá se Vám to nadsazené? Příliš silná káva? Myslíte, že jsem si něco přibásnil? Věřte, že ne mnoho a můžeme pokračovat. Mohu dodat další příběhy, možná ještě absurdnější, pitoresknější! Omlouvám se Vám, ale paměť mě stále ještě ne a ne opustit. A zdravý rozum jak by smet.
Připněte si znovu placky na klopy soudruzi a znovu vpřed. Kupředu levá. Nadšená mládež v modrých svazáckých košilích Vás opět bude následovat v jednom šiku. Už se disciplinovaně řadí. S nadšením ve tvářích. Uznávám, daří se Vám to. Buď práci čest!!!

Ještě že se toho můj přítel nedožil, to by ho položilo!

A tak myslím na ta opomíjená, úžasná díla: na opuštěné barokní statky, pobořené tvrze a zámky, rozpadající se hospodářské zázemí zámeckých areálů, zapomenuté starobylé kostely, neudržované fary, zanedbané zámecké zahrady, poničenou barokní krajinu, zchátralé kamenné mostky v krajině, včera vykácené aleje, zřícené lidovky a kapličky v polích, špatně adaptované měšťanské domy, osekané secesní fasády, mizející noblesu nádražních budov z konce 19. století, setrvale bořený industriál. Myslím ale i na přehlížené a chátrající kvalitní stavby počátků moderní architektury, necitlivě adaptovaná díla funkcionalismu. I na některé skvělé stavby z doby sorely, samozřejmě také na výjimečná díla druhé poloviny dvacátého století – zkrátka na všechny ty hodnoty opravdové, skutečné, nadčasové, bez ohledu na dobu vzniku.

A co závěrem? K hodnocení architektury minulého režimu nestačí povrchní soud, nekritický pohled, umocněný aktivistickou bojovností. Bezpochyby i za minulého režimu vznikla řada dobré architektury. Jistě. Avšak většinová produkce určitě nevykazuje tak mimořádné hodnoty, které opravňují extrémní pozornost, jíž se dnes těmto stavbám ze strany části památkové péče dostává. Navíc u mnohé produkce z totalitní doby je opravdu velmi obtížné vydolovat komplexnější kvality. Které by opodstatňovaly zapsání mezi výběrovou extra třídu, mezi evidované kulturní památky. Kritické objektivní hodnocení je zapotřebí. Nejsem zastáncem bourání, bylo ho už dost. Ale usilovat o zapsání kdejaké běžné stavby, kdejaké „králíkárny“, kdejakého sídliště z doby totality mezi kulturní památky je absurdní, dědinské. Je to zkrátka nesmysl.

Avšak co se ještě zcela opomíjí? stavební produkce minulého režimu vznikala nezřídka za cenu brutálních devastací měst, vesnic, krajiny, přírodního prostředí. S bouráním celých čtvrtí v historických městech se zánikem řady vysoce hodnotné architektury. K uvolnění prostoru pro bezohlednou a kvality postrádající novou výstavbu. To neskrývejte přátelé. To nezamlčujte. Jestliže byl totalitní režim k hodnotám prostředí velmi necitlivý, nešetrný a tehdejší stavební produkce plánovitě ignorovala kontext (likvidace dochovaných kulturních hodnot byla přeci součástí komunistické ideologie), nevyplývá z toho pro dnešní dobu významné poučení? Neměli bychom být po více než půlstoletí přeci jen náročnější a kultivovanější?

Jsem přesvědčen, že nekritický obdiv k stavbám totalitní doby, vyplývající mnohdy jenom z módního postoje, z povrchního jednostranného hodnocení - negativně ovlivňuje tvorbu dnešní, neboť snižuje nároky na architekturu současnosti. Nastavuje nízkou laťku. Dává totiž nedobrý příklad, že hodnoty prostředí se nemusí respektovat. A jistě se mnou budete souhlasit, že by dnešní tvorba měla být přeci jen lidštější, šetrnější, citlivější (než ta z minulého režimu). S ohleduplností a s úctou k dochovaným kulturním a přírodním hodnotám. Je totiž evidentní, že kvalitní nová architektura je vždy pevněji zakotvena v historické struktuře, vzniká-li programově s respektováním kontextu. Neboť jen tak posiluje integritu celku, zachovává harmonické působení lidem přátelského prostředí, které svojí citlivostí kultivovaným způsobem obohacuje.