Máte rádi pohádkáře Hanse Christiana Andersena? Tak to je skvělé, tak to se Vám bude moje následující povídání určitě líbit. No líbit? Spíš tomu asi nebude vůbec věřit. Po sto padesáti letech od smrti geniálního spisovatele zřejmě znovu oblékáme „Císařovy nové šaty“ – na pozadí aktuálního tématu: pomník ve veřejném prostoru jako pocta významné osobnosti.

Bude to o rozporu mezi slovy a skutečností, o nedostatku soudnosti, o sebepřecenění víry ve vlastní neomylnost. Bude to ale také o tom, do jaké míry a pro koho jsou zavazující pojmy: vážnost, pieta, úcta. Bude to ale také hodně o zdravém rozumu. A nakonec i o hospodaření s veřejnými prostředky. Nejméně pak bohužel o umění.
Na Praze 6 je těch otazníků kolem pomníků víc (vzpomeňte například na nepříliš zdařilou poctu panovnici) a tak odsud jen jeden případ na ukázku a druhý raději z jiného města.

První část:
pomník na paměť slavného československého pilota generálporučíka Františka Fajtla v Praze 6:

Ptal jsem se tehdy kamarádky, co tam blízko bydlí, na čerstvě „instalovaný“ pomník k poctě válečného hrdiny, umístěný v nedalekém parku. Jak se ti líbí? „No je to neobvyklé, docela neotřelý, zajímavý nápad. Silueta stíhačky Spitfire, obtisknutá v trávě “ byla její stručná odpověď, ale nic víc, moc se do toho nehrnula.

Běžte se tam podívat nyní, po několika letech. Mírně svažitý terén před patou paneláku, sešlapaná, neposekaná a z části uschlá tráva, psí výkaly - o nějakém stínu, siluetě letadla, vzniklé odlišením druhem trávy, ani zdání. Na chodníku špinavý nerezový segment se jménem hrdiny. Na jeho zablácené obrubě musíš chvíli luštit nápis drobným písmem: svoboda není samozřejmost. V zimě máš ale smůlu, to oboje zmizí pod sněhem a rozšlapanou břečkou na chodníku. Pieta na půl roku. Opravdu neotřelý nápad.
„Místo siluety letadla trsy trávy o pomník letce Fajtla se radnice nestará“, tak uvádí kauzu deník iDNES a upřesňuje: „travnatý pomník ve tvaru letadla spitfire v Praze 6 měl připomínat slavného československého pilota Františka Fajtla. … Trávník je však neupravený a celý pomník je v zanedbaném stavu. Radnice za zhotovení zaplatila 500 tisíc a za úpravy okolí dalších 400 tisíc korun…. Architekt přitom viní radnici. … …byl jsem z údržby trávníku frustrovaný…. Čekalo se, jestli zaprší nebo nezaprší, uvedl jeden z autorů pomníku…..podle mluvčího městské části Prahy 6 za jeho současný vzhled může obecně typ pomníku, který se nehodí do letních parných dnů…..za současný stav může především počasí, respektive opravdu parné léto… jde o první zkušenost s podobným typem pomníku, jehož významnou část tvoří zeleň…. Ukazuje se, že udržet jej v optimální podobě, je velmi obtížné- obzvlášť v horkém a suchém létě“…. (zde citát končí). Ale text dále stále omílá to samé. Božínku. Věřili byste tomu?
Opravdu toto má být pocta válečnému hrdinovi? Není to spíše ztráta soudnosti, neúcta, pohrdání, urážka? Navíc za veřejné prostředky.
Nakonec znovu cituji z veřejných zdrojů: „ Rodina ale už tehdy měla obavy, jak se podaří pomník do budoucna udržovat. V parku se podle ní scházejí narkomani a trávník jsou zvyklí užívat pejskaři, doufejme že lidé budou ctít pietu..“

2. část:
Pomník prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v Turnově.

Město vypsalo soutěž na ztvárnění Masarykova pomníku s umístěním do parku blízko vlakového nádraží. Úctyhodná odborná porota, město připravilo asi 1,5 milionů korun na realizaci. Bohulibý záměr odsouhlasilo zastupitelstvo, socha přitom měla mít soudobý, klidně i netradiční design. „Nebráníme se neotřelým nápadům, určitě by nemělo jít o klasickou figurální sochu Masaryka na koni“ zmínila tehdy místostarostka.

Porota složená ze zástupců města, výtvarníků a odborníků na umění vybrala vítězný návrh, nazvaný Pravda roste s námi. Už název stojí za to. K poctě prezidenta osvoboditele vybrala betonovou „plastiku“, připomínající zohýbané potrubí, nahodilý nález železa ze smetiště, jakýsi neužitečný instalatérský výrobek, nebo zauzlovanou tkaničku. Co chcete. Nevídané. Opravdu je to tak.

Jak si najdete ve veřejně sdělovaných informacích, členové odborné poroty hodnotili neotřelý přístup k řešení zadání, které se vztahuje k Masarykovu filozofickému a politickému zápasu o poznanou pravdu a ochotu se vždy za ni veřejně postavit. V závěrečném hodnocení se porota k výběru mimo jiné vyjádřila takto, cituji: „ Části neodborné veřejnosti očekávatelné ztvárnění památníku T.G.M. klasickou figurou, která by jen rozmnožila kult osobnosti nadužívanou formou, by bylo prohrou. Nezlepšila by, ani neposílila životní, politický a kulturní prostor občanů Turnova a jeho návštěvníků. Neotřelá forma, obsahová nápaditost a možnost vlastní interpretace finální sochy, nutící diváka k zamyšlení a intelektuální hře nad odkazem T.G.M. ve spojitosti s dílem – uměleckým rébusem, je vnímána jako největší kvalita návrhu“. Podle poroty se umělci podařilo vyjádřit Masarykův vztah k pravdě. „Pravda v přeneseném slova smyslu upadá, válí se po zemi, znovu se zvedá, zašmodrchává se, aby na závěr stoupala a symbolicky zvítězila ve vysokém sloupu“, popisuje ve svém hodnocení porota vítězný návrh. Božínku, čtete to se mnou? Zase ty kecy, to mě uklouzlo, promiňte.
Neuvěřitelné je též publikované samolibé vyjádření jednoho z členů poroty, který vyzdvihuje kvalitu vybraného vítězného návrhu takto: „Na uživatele veřejného prostoru nešišlá, ale dává mu možnost seznámit se s aktuálními projevy výtvarného umění, aniž by chodil do galerie“

To koukáte, zase ten neotřelý, zajímavý nápad a navíc ta nadřazenost s ambicí vychovávat občany Turnova.
Z ankety ale vyšlo najevo, že občanům se vítězný návrh nelíbí a město realizaci jaksi pozdrželo, prý odložilo z finančních důvodů.
Opravdu toto by měla být pocta významnému státníkovi? Není to spíše ztráta soudnosti, neúcta, pohrdání, urážka? Navíc opět za veřejné prostředky.

3. část:
Pomník ve veřejném prostoru jako pocta významné osobnosti - obecně:

Jak jste si všimli na uvedených dvou příkladech, při výběru nejvhodnějšího návrhu se stále opakuje slovo neotřelost. Neotřelý se stává hlavním kritériem při výběru uměleckého díla tohoto typu do veřejného prostoru. A je to tak správně?
Nebudu se nyní zabývat uměleckými díly, jejichž úkolem je pouze obohacení konkrétního privátního nebo veřejného prostoru bez jakýchkoliv jiných ambicí. Zjednoduším si to. Prosím, ať žije neotřelost a ničím nespoutaná kreativita pro tyto případy - a jdu od toho.

Něco trochu jiného ale je, jedná-li se o řešení pomníku - díla, komponovaného do veřejného prostoru k poctě významné osobnosti - umělce, státníka, vědce, vojevůdce, hrdiny, básníka, kosmonauta, učitele, filozofa, závodníka, zpěváka, prezidenta…….

Především důležitá je již volba vhodného prostoru a optimální pozice v něm. S důstojným umístěním na náměstí, v parku, na nádvoří, či v uzavřených prostorách. Ale ne u veřejných záchodů, garáží, trafostanice, výdechů z tunelu, z metra či na chodníku. Vodotryskem a kytičkami se totiž důstojnosti nedosáhne. Neotřelostí také ne.
A k pojetí uměleckému? Abychom nezapomněli, zdůrazňuji, že nejde o volnou tvorbu, libovolné téma k výtvarnému zpracování. Jde o pomník k poctě osobnosti, jejíž odkaz je ve veřejném zájmu zapotřebí uchovat. Hlavní je tedy ona osobnost, ne autor a jeho subjektivní pohled, nebo dokonce jeho rádoby filozofické úvahy. Kvalitní umělecké dílo bez přívlastků – s pietním připomenutím zásluh úctyhodné osobnosti. Dílo, které bude oslovovat veřejnost bez vysvětlivek, napovídání, bez nutnosti návodu k použití. Jistěže se vždy najde někdo, kdo bude nespokojen. Ale přesto by dílo nemělo vzbuzovat zásadní nevoli, nesouhlas, nebo dokonce posměch – neboť ten by se nechtěně přenášel i na osobu, k jejíž poctě byl pomník budován – i na zadavatele.

Je-li v obecném zájmu, vyjádřeném záměrem zadavatele, připomínat občanům postoje či skutky významné osobnosti, tedy jistě by nemělo jít jen o oslovení současníků. Pomníky se nestaví pro jedno pokolení – to přeci víte, jak to potom dopadne. Dílo by tedy mělo něco vydržet, mělo by přestát řadu generací. Těžko můžeš očekávat pietní přístup, je-li upomínka na významnou osobnost zašlapávána pod tvýma nohama a skryta pod sněhovou břečkou. Musí se myslet i na to, aby zvolený materiál odolávat povětrnosti i nahodilým příhodám, očekávatelným ve veřejně přístupném prostředí. A autor také nesmí zapomínat na požadavek minimalizovat nároky na údržbu. Viděli jsme, kam to vede, když tomu tak není.

Má-li být pomník důstojným připomenutím významné osobnosti, je důležitý zodpovědně zpracovaný záměr konceptu. A zadání v souladu se záměrem. Aby k poctě osobnosti vzniklo skutečně kvalitní dílo, musí být návrh zpracován podle zcela jednoznačně stanovených kritérií. Jednoznačně vždy v případech, kdy jsou umělecká díla hrazená z veřejných peněz. Zodpovědností zadavatele je potom kontrolovat dodržování všech důležitých kritérií, včetně efektivity využívání veřejných prostředků. V porotách by neměli být jenom umělci a architekti, ale také vzdělaní odborníci z jiných oborů s širším kulturním obzorem – v čele s autoritou zadavatele. Někdo praktický, se zdravým selským rozumem, jak to bývalo kdysi dříve. Zadavatel se své zodpovědnosti zbavit nemůže, jinak to dopadne špatně.

Jak tedy má vypadat pomník k poctě významné osobnosti? Klidně méně neotřelý a více umělecky hodnotný, kvalitní a trvanlivý, připravený co nejdéle odolávat náporu času. Neotřelost totiž - jak je vidět není zárukou ani kvality díla, ani piety. Vůbec ničeho.

Nemyslím, že k poctě úctyhodného generála musí být vztyčena jeho postava v uniformě a se všemi řády na prsou. Nemyslím, že k vzpomínce na prezidenta osvoboditele je zapotřebí, aby se jeho jezdecká socha proháněla v parku.

Nic proti modernímu umění, ale pozor prosím. Mezi pojmy moderní a neotřelý není rovnítko, stejně tak jako není rovnítko mezi pojmy neotřelý a kvalitní. Takže každý pomník hlavně ať je umělecky hodnotný a důstojný tomu, jemuž má sloužit ke cti.