Vše plyne a tak nemůžeme dvakrát vstoupit do téže řeky, byť by se i jmenovala pořád stejně. Denně se také potvrzuje protestantská moudrost, že „časy se mění, a my se měníme s nimi“. Překvapit nás snad může rychlost, s jakou ke změně dochází, ale určitě i hloubka amnézie, která pak se změnou některé postihuje a brání jim vidět, odkud kam se vlastně dostali.

Kdyby se tato amnézie například týkala jen vzpomínek na počasí před rokem touto dobou, nezáleželo by na tom ani zbla. Když ale postihne amnézie ctihodné občany, ženy i muže, v podstatě bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav a vzdělání, je to událost hodná pozoru a zamyšlení. O to více, že u všech postižených se to týká jedné a téže věci, jednoho a téhož procesu, stejných událostí.

„Rychlou změnou“ míním výprask, který utrpěly ODS a TOP 09 ve volbách v roce 2013. Řekou, do níž se vstupuje, mám na mysli angažmá úspěšné politické strany ve vládě. Silná amnézie postihla dvě z politických stran, které do vlády po volbách vstoupily v trojspřeží. Numerický výsledek voleb je jedna věc a reálný výkon politiky něco úplně jiného. Navzdory zdání a opačným tvrzením to nebyla ČSSD, kdo ve spojení s KDU-ČSL vytvořil koalici s ANO. Bylo to ANO, které rozhodlo o tom, zda bude ČSSD ve vládě nebo nebude. „ČSSD“ v tomto kontextu znamená především (ale ne pouze) dnešního předsedu vlády, tehdy i nyní předsedu ČSSD, a jemu loajální členstvo. Jeho touha po vládnutí byla evidentně skoro tak silná, jako byla stejná touha KDU-ČSL. Hnutí ANO tyto jejich touhy ukojilo a za odměnu dnes v podstatě určuje, co vláda dělá a hlavně co nedělá. Poslanecká sněmovna pak kopíruje trajektorii vlády, protože opozice je chabá a bezmocná.

Aby přiměřeně levicová, demokratická a státotvorná strana vytvořila vládu s něčím tak odiózním, jako je Hnutí ANO, a s někým tak málo důvěryhodným, jako je šéf tohoto hnutí, měla by pro to mít silné důvody – například ohrožení země nebo neexistenci dalších demokratických sil jako potenciálních partnerů. Taková situace tehdy ale nebyla a není ani dnes. Jen ta touha, silná a vše zastiňující touha vládnout, stát se předsedou vlády teď a ne někdy příště, vstoupit do učebnic dějepisu, ukázat sousedům a spolužákům, kam až jsem to dotáhl… Stačilo k tomu jen docela málo – „zapomenout“, jakou stranu vlastně reprezentuji. Není v ČSSD ani zdaleka jediný, u koho se jako na zavolanou dostavila šťastná amnézie a postižení tak mohli s čistým a naleštěným svědomím začít sestavovat vládu.

Zvláštní úkaz hromadné amnézie postihl těžko spočitatelnou množinu členů a sympatizantů ČSSD a, což je rovněž podivuhodné, stejně těžko spočitatelnou množinu členů a sympatizantů strany KDU-ČSL, která je založena na zcela jiných idejích. Tím můžeme vyloučit, že by se u obou jednalo o tutéž ideologickou amnézii. Jelikož tato úvaha není detektivka, prozradím pointu už zde – je to sice amnézie veskrze politická, ale způsobená chabou ideologickou ukotveností názorů vedoucích představitelů obou jmenovaných stran, neochotou nebo neschopností jejich členstva volat své představitele k odpovědnosti, a povážlivým nezájmem všech o osud demokracie v naší zemi. V důsledku náhlého postižení amnézií tito představitelé zradili všechno, co jejich strany v minulosti hlásaly, hájily, za co trpěly (ČSSD), co obratně skrývaly (KDU-ČSL), a za co jejich nejlepší představitelé šli hrdě do vězení nebo dokonce na popraviště. Jejich dědicové místo toho vstoupili do Strakovy akademie ruku v ruce s reprezentantem toho, proti čemu jejich předchůdci vedli politický boj a co dnešní ČSSD vyčítá opozičním pravicovým stranám.

KDU-ČSL, dědička ČSL, která přes čtyřicet let kohabitovala s komunisty v Národní frontě, vstupem do vlády v roce 2014 asi nikoho nepřekvapila. Užiteční idioti (patřím mezi ně také) už předtím podpořili prostřednictvím volby TOP 09 nebo ODS církevní restituce, alfu a omegu jejího bytí (pro TOP 09 platí totéž, ale to je jiný příběh), a tak si návrat do parlamentních lavic ozdobila přijetím angažmá ve vládě. Vždy věrni by mohlo být heslem strany, která sloužila všem vládám, jež se v této zemi – kromě období Protektorátu – vyskytovaly v časech více i méně demokratických. Bez patřičné schopnosti selektivní amnézie by se to „lidovcům“, jak se jim obecně říká, nikdy nemohlo podařit. Velkou oporou je jim katolická církev, které se také už podařilo z paměti své i těch druhých vytěsnit vlastní dlouholetou spolupráci s komunistickým režimem skrze hnutí Pacem in Terris. Ostatně jedni i druzí mohou využívat institutů zpovědi, pokání a odpuštění, jež jim nepochybně jsou velkou posilou a útěchou. Česká Sociální demokracie, svého času výrazně antiklerikální strana, našla v KDU-ČSL svého souputníka. Prý je spojuje pohled na sociální problematiku. Dobrá, kdo chce, může tomu i věřit.

Pro mne byl vstup ČSSD do vlády po boku ANO velkým zklamáním. Nepatřila sice k mým oblíbencům, ale měl jsem ji za demokratickou stranu, která některé věci prostě nedělá. Mesaliancí s hnutím ANO se ale ČSSD zřekla všeho, co její členové doslova vybojovali v 19. a 20. století, a o co je dvakrát připravili komunisté. Asi před padesáti lety jsem si poprvé všiml pamětní desky na Pohořelci, která připomíná spoluzakladatele sociální demokracie Josefa Boleslava Pecku. Začal jsem tehdy chodit na blízkou střední školu, ale Peckův osud mne příliš nezajímal. V 90. letech jsem kolem té desky začal chodit do zaměstnání a pomalu jsem s J. B. Peckou začínal vést tichý dialog. Zůstal nedokončen – po dvaceti letech jsem odešel do důchodu a přestal jsem jej trápit otázkami, na které ani já, ani on nemáme odpověď. Jednou z těch otázek je, kam se poděla sociálně demokratická myšlenka a étos? Poničená komunistickými odpadlíky a zrádci z vlastních řad přežívala strana po roce 1948 v zahraničí. Po Listopadu 1989 se ji podařilo obnovit, ale tradiční sociálně demokratické myšlenky nebyly v tu chvíli příliš přitažlivé. Změna nastala se změnou předsedy v roce 1993. Ten „vyluxoval politickou scénu nalevo od středu“, spokojeně přijal různé bývalé komunisty – od těch, kteří byli svými soudruhy postaveni mimo hru, až po ty, kteří ten zápas pískali – pozval i republikány, prý „zdivočelé socialisty“, a voličům nabídl stranu, která prostě musela vyhrát. Žádné socialistické ideály, žádná demokratická procedura, jen slova a slova ještě silnější, a záda krytá „talentovaným mladým politikem“. S vůdcem strany, která dobyla druhou polovinu zákopů, se oportunisticky (oni tomu říkali „pragmaticky“, dnes se původně zcela jinak míněný pojem pragmatismus používá pouze v tomto smyslu) dohodli na dělbě moci a na několik let bylo postaráno o „klid na práci“. Tohle komunistické klišé jsme od té doby slyšeli mnohokrát, z mnoha úst, a vždycky jsem přitom měl pocit, že místo z úst vycházejí z nevymáchané huby.

Nejsou sice všichni sociální demokraté ideově a ideologicky úplně vyprázdnění, ale snad by bylo lépe, kdyby byli. Jsou totiž mezi nimi hlasatelé zjevených pravd, kteří vědí lépe než my ostatní, co je pro nás dobré – víc solidarity s těmi, které nám sami určí, méně konzumu o svátcích, více žen do vedoucích funkcí (málem jsem napsal „do výroby“, ale to bylo v 50. letech), vyšší sociální daň pro bezdětné … Jsou to věrozvěstové spasitelské levičácké ideologie, jakou jsme v Evropě nezažili – s výjimkou mládežnického vzepětí v 50. letech – snad od 20. a 30. let minulého století. Tehdy se na stejném základě formoval nejen avantgardní levicový kolektivismus, ale i jím inspirovaný fašistický progresivismus a na ně na oba navazující nacionální socialismus. Například neblahý vliv rodiny, hlavně té buržoazní, na výchovu dětí měl být už tehdy nahrazen státními institucemi (jesle, školky, školy, internáty, vojna…) a bohatství mělo být „spravedlivě rozděleno“. O tom, co je správné a spravedlivé, rozhodovali pochopitelně stejně jako dnes samozvaní majitelé pravdy. Sociální demokracie se brzy stala jednou z hlavních obětí těchto spasitelů.

Sociální program a sociální cítění komunistů mají k demokratické levicové Sociálně demokratické straně nepoměrně blíž než konfesijně založení členové KDU-ČSL. Dnešní sociální demokraté, levicoví politici nového ražení, ale odmítají angažmá svých levicových konkurentů ve vládě. Ne snad proto, že by se jich nějak štítili, ale protože se s nimi nechtějí dělit. A možná také proto, že celkem právem mají obavu, aby s nimi jejich radikální bývalí souvěrci jednoho dne zase nezametli. Bez váhání a beze studu se proto spojili s někým, kdo by měl být jejich ideologický protivník číslo jedna (za předpokladu, že má nějakou ideologii). S člověkem, jehož raná historie je velice těsně spjata s tím, co lidem jako je on nabízela odporná doba normalizace, a jehož pozdější příběh je náramně těsně spojen se vším, proti čemu podle vlastních slov vystupuje a zaměřuje své úsilí, a co se u nás dělo v době, kdy prý byla naše země rozkrádána. Nechápu sice, že tohle jeho voličům nevadí, ale nepřekvapuje mne, že se takoví voliči našli. S čím se ale nedokážu smířit je opakovaně potvrzená podpora tomuto člověku ze strany vedení ČSSD. Nevadí mu ani jeho sociální postavení, ani jeho normalizační minulost, ani skutečnost, že nemá lustraci, ani jeho bezostyšné angažmá v roli ministra financí, který si stát proměnil v samoobsluhu, v níž se u pokladny neplatí. Tvrzení, že voliči to vše věděli, je pravdivé jen z poloviny, ale i kdyby bylo pravdivé na sto procent, nemůže to v mých očích ospravedlnit postoje předsedy ČSSD. Je to on, kdo měl mít odvahu odmítnout spolupráci s vůdcem ANO i za tu cenu, že prezident, podobně bezskrupulózní jako šéf ANO, jmenuje předsedou vlády někoho jiného. Byla by to vláda, která by skončila ještě dříve, než by začala a ČSSD by dostala svou druhou šanci.

Hodně lidí, politické komentátory nevyjímaje, se dnes pohoršuje nad stavem naší politiky a naší politické reprezentace. Není pochyb, že zprvu arogantní a posléze hloupá politika ODS a částečně i TOP 09 přivedla k moci ty, kteří ji třímají dnes. Když pak Andrej Babiš veřejně prohlásil, že to byli právě oni, kdo jej stvořil a přivedl do politiky, je to pravda dokonce dvojnásobná. Jednou proto, že to byli skutečně oni, kdo vyvolal z bažin tohoto Frankensteina české politiky, a podruhé proto, že Andrej Babiš sám tím potvrzuje, že všechno, co se o něm říká, je pravda – oni jej udělali takovým, jaký je, a není to hezký pohled. Zato pohled na sociálnědemokratické koryfeje nejen že není hezký, to by snad ještě byli k politování, ale vyvolává fyziologickou reakci, které se říká nauzea. Dnešní vedení ČSSD se tváří jako dobrosrdeční ochránci veřejného pořádku. Spojí se přitom ale s kýmkoliv, kdo jim poskytne „klid na práci“ a výmluvu, že by si jistě raději vybrali někoho jiného, ale když už voliči rozdali karty takto…

Myslím si, že nemá cenu kritizovat jenom Andreje Babiše - ten pouze vyplnil prostor, který mu byl poskytnut nekompetentností předchůdců. Skuteční původci a současně dobře naobědvaní uživatelé dnešního marasmu sedí podle mého soudu v Lidovém domě a klidně tvrdí, že oni nic, že za všechno špatné mohou „modří ptáci“. Ti ale už víc než dva roky sedí spolu s dalšími v polepšovně.