Nedávno se Karel Schwarzenberg (KS) zastyděl kvůli „zaprdlosti, kterou tady žijeme“ (31.10. 2015, viz „Schwarzenberg: Stydím se za českou zaprdlost“; www.echo24.cz). Tím „tady“ myslel Českou republiku, jeho „my“ pak se vzácnou objektivitou zahrnuje i jeho samotného.

Použil tento obrat na konferenci „Česko v éře globalizace“, která se konala v Praze v Břevnovském klášteře pod společnou záštitou Jaromíra Štětiny a Karla Schwarzenberga s podporou EPP Group a TOP 09 (viz https://www.youtube.com/watch?v=StKuTtohMZQ).
Chápu, že řečník na konferenci potřebuje upoutat pozornost přítomných nějakým lapidárním výrokem, který probudí spící, nastartuje kritiky, některé pobaví a jiné namíchne. Potud by bylo vše v pořádku a nic proti tomu. Moje potíž s citovaným výrokem je v něčem jiném. Jedná se totiž o dlouhodobý názor KS, vyjádřený jadrně a pregnantně, a – i když to není v tomto směru jeho názor jediný – jde také o jeho shrnující pohled na českou společnost. Můžeme v něm také slyšet ozvěnu slov, která občas užíval Václav Havel – „český rybníček“.
Karla Schwarzenberga ani Václava Havla není dobré brát na lehkou váhu a tak se ptám sám sebe: opravdu jsme takoví? Co vlastně tou „zaprdlostí“ řečník myslel? Je to snad údajná obava Čechů z cizího a velkého světa kolem nich? Míní se tím to, co vyjadřuje výrok „smrádeček, ale teploučko“? Je to domnělé české zápecnictví, je to snad strach z konkurence nebo údajná víra, že Čech je radši první na malém dvorku než desátý na tom velkém?
Jak by asi vypadal opak té neblahé a jadrně pojmenované vlastnosti, kterou prý všichni (nejmenoval totiž žádnou výjimku) disponujeme a možná jí vyvoláváme utrpení u ostatních, když sami si ji při své „zaprdlosti“ ani neuvědomujeme? Že by to bylo světáctví? To asi ne. Spíš „světovost“, případně „světodějnost“, o kterou se u nás už také usilovalo.
Napadá mne samozřejmě, zda se výrok Karla Schwarzenberga týká také těch Čechů, kteří od konce nevolnictví odcházeli na vandr nebo na sezónní práce do celé Evropy? Jen z jižních Čech to byly stovky, možná tisíce zedníků a kameníků. Týká se to těch, kdo ve 20. a 30. letech minulého století odešli „do Ameriky“? Jen ze sourozenců a bratranců mého dědy si jich tehdy několik koupilo „šífkartu“ a vydali se do zámoří za prací, aby se už nikdy nevrátili. Naskýtá se tak otázka, zda se „zaprdlost“ týká i Čechů, kteří trvale nebo dlouhodobě žijí v zahraničí? Nejspíš ne, protože podle KS v tom „tady žijeme“. Naopak tedy ti, kteří nežijí „tady“, ale „tam“, mají to štěstí, že nebytují v „zaprdlosti“. To by ale znamenalo, že tato vlastnost je jakýmsi záhadným způsobem spojena s místem, nikoli s lidmi, protože pouhým přestěhováním za pohraniční hvozdy se jí zbavujeme. Už teď je mi líto všech případných migrantů, kteří k nám ve své nevědomosti dorazí. Jakmile získají právo zde pobývat, budou „tady v tom žít“. Asi by měli absolvovat nějaký kurs, který by je uvedl do českého historicko-kulturního kontextu. Měli by totiž pochopit, jak se středostavovský ideál poklidného blahobytu, vzniklý v 19. století v Rakousku-Uhersku a v Německu, změnil v českém prostředí na cosi, za co je třeba se stydět. Ovšem, Rakousko-Uhersko a Německo byly imperiální mocnosti a zřejmě i proto dnes nejsou „zaprdlé“. Kdepak, v obou se ze stejného základu vyvinula světovost i světodějnost.
Troufnu si ještě trochu spekulovat. Ti z našinců, kterým vadil odér z nelibé vlastnosti české krajiny, se sebrali a odjeli do libovonného zahraničí. Bývalo to tak, že zpravidla už ve druhé generaci splynuli s domácím obyvatelstvem, zatímco třeba Poláci, Irové, Italové a další, patrně nepostižení stejným fenoménem, vytvářeli více či méně početná společenství v New Yorku, Chicagu, v brazilském státě Paraná nebo v Austrálii. Češi ne! Osvobozeni od zatěžujícího zápachu domova se stali Američany, Brazilci, Švýcary, a mají pokoj. Dnešní čeští migranti většinou také odcházejí za prací a obyčejně bývají navíc velmi solidně vzdělaní a kvalifikovaní. Jestli se budou časem vracet do „staré vlasti“, to se teprve uvidí. Rovněž ve vlasti působící vědci z generace sice ještě narozené za Husáka, ale mentálně od něj osvobozené, rozhodně nejsou žádní „zaprdlíci“. Jsou členy mezinárodních vědeckých týmů u nás i v zahraničí a musel by se pečlivě hledat obor, který by byl v tomto směru výjimkou.
Napadá mne, zda nadšení, s jakým Češi jezdí do zahraničí, nemá něco společného s tím podivným odérem, který se táhne českou, moravskou a nejspíš i slezskou krajinou? Desetitisíce jich jezdí v zimě na čerstvý vzduch do Alp od Korutan po Savojsko. Statisíce Čechů vyráží v létě k moři, asi aby se na svěžím zahraničním vzduchu trochu vzpamatovali. Konzumují tam vše, co se konzumovat dá, utrácejí peníze, lezou po horách a dostanou se do každé galerie nebo zámku. Potkáte je v Himálajích, v Antarktidě, v amazonském pralese i v africkém vnitrozemí. Češi se vždycky tak trochu viděli v cizích vzorech a tak se třeba stalo, že československá avantgarda 20. a 30. let, vytvářená i „kluky z vesnice“ a živená kontaktem s Francouzi, je skutečným fenoménem evropské kultury té doby. Když si vzpomeneme na léta 60., napadne člověka řada jmen lidí, kteří se dokonce ten nelibý dech české krajiny pokoušeli změnit přímo na místě, když už do světa moc nemohli. No a světe div se, v „zaprdlé“ atmosféře „českého rybníčku“ se koncem roku 1989 našel domorodec, který nás pak skvěle reprezentoval po celém světě, byť doma prorokem nebyl.
Není mi známo, jestli si tohle všechno občan Karel Schwarzenberg uvědomil ve chvíli, kdy svá slova vyřkl. Vím ale z vlastní zkušenosti, že nemá ve zvyku mluvit do větru a i když mu nechybí smysl pro humor, toto jako veselé odlehčení určitě nemyslel. Snad to ale pronesl z pozice skutečného Weltmanna, který vidí (nebo spíš cítí) to, co my ve své „zaprdlosti“ vidět nebo cítit nedokážeme. Považuji pak za chvályhodné, že s námi toto neblahé prostředí sdílí, protože to v jeho případě vyžaduje notnou dávku sebeobětování. Tím spíš, že občan KS opravdu je Weltmann, jak se dá usuzovat z jeho života, činů a slov. Ano, je, ale o nic víc než vy nebo já.