„I Dlouhý pochod začal prvním krokem“, údajně pravil Velký kormidelník Ma Ce-tung. Jeho Dlouhý pochod trval dva roky (1934-36) a měřil asi 12 500 km. Po peripetiích, jež bývaly i velice turbulentní, zahájila v 90. letech 20. století Čína svůj nový strategický „Dlouhý pochod“ – do Evropy a ke skutečně velmocenskému postavení.

Za dávných časů, kdy se naši slovanští předkové stěhovali do střední Evropy, vznikaly na mnoha místech jihovýchodní Asie drobné i větší státy. Zcela stejně, jako si čeští velmoži a knížata jezdili pro požehnání a potvrzení svého postavení k římskému císaři, cestovali ve stejných dobách představitelé oněch asijských států do Kantonu v ústí Perlové řeky. Ten byl centrem čínského politického a ekonomického vlivu v regionu. Delegace ze zámoří zde předávaly zástupcům božského císaře dary spolu se slibem podřízení se Říši středu. Delegáti obyčejně sami do hlavního města necestovali – bylo to daleko a císař by se s podivnými barbary ze zámoří stejně nebavil. Počkali tedy pár týdnů nebo i měsíců na odpověď, a když ji dostali, spokojeně odcestovali domů. Kromě požehnání nebeského císaře si odváželi také písemné potvrzení existence svého státu, svého vládcovského postavení a k tomu nějaký ten symbolický dárek.

V Hlavním městě Říše středu si do análů zapsali další stát, jenž uznával svrchovanost státu čínského a jehož obyvatelům bylo dovoleno vozit do Kantonu zboží a obchodovat tam. Byla to úspěšná a výnosná praxe. Portugalci, kteří se jako první Evropané usadili roku 1557 na čínském území (dnešní Macau) v ústí Perlové řeky, museli nejprve požádat obvyklou cestou u císařského dvora o licenci. Dostali ji a čínské hodnostáře zároveň přestal zajímat osud obchodníků z Malaky i sultána oné obchodní velmoci. Byl roku 1511 poražen Portugalci a vyhnán ze země, takže Číňané pragmaticky uznali status quo pod podmínkou, že Portugalci nahradí malacký výpadek. Jak asi o pět století později řekl Winston Churchill – impérium nemá přátele, impérium má zájmy.

Čína při naplňování svého současného strategického záměru používá pestrou škálu taktických postupů. Jedním z nich je vytváření diaspory v cílových zemích a otevírání obchodních příležitostí pro uplatnění svých výrobků. Těží také z laciné práce, která by za obvyklých podmínek vůbec nebyla udržitelná. Se státní intervencí jde všechno mnohem lépe. „Pragmatičtí“ podnikatelé a velké firmy v Evropě a v Americe z toho těží a pomáhají tak vytvářet iluzi kapitalistické velmoci s komunistickým vedením a ideologií. Obojí ale nemůže v jednom čase existovat na jednom místě. Současná Čína proto buď není komunistická, nebo není kapitalistická.

Nevím, zda se dal v 90. letech zachránit český obuvnický a textilní průmysl, ale čínská konkurence se na jeho konci podepsala. Že to byla konkurence nekalá, o tom se snad netřeba šířit. Zatímco u nás podniky státní podporu ztratily, v Číně by bez ní ani nemohly fungovat.

Když jsem působil v Brazílii, chodívali jsme v hlavním městě občas na trh, obecně zvaný „Paraguay“. Oficiálně to byl „trh importovaného zboží“, ale hlavní cestou zboží na trh byla pašerácká cesta z Paraguaye a Bolívie. Když jsem z Brazílie po pětiletém působení odjížděl, byla na onom trhu podle oficiálních zdrojů více než polovina obchodů v čínských rukou. Tím hlavním organizátorem a pašerákem, několikrát zatčeným a znovu propuštěným, byl Pekingem vyslaný reprezentant jisté čínské státní instituce, který sídlil v Sao Paulu.

Vytváření diaspory se u nás také daří. Asi před patnácti lety mi jeden vysoký funkcionář čínského Ministerstva zahraničí hrdě sdělil, že v Budapešti jsou snad tři stovky čínských restaurací. „Sním o dni“, dodal, „kdy jich v Praze bude také tolik.“ Rychlejší „pokrok“ možná dlouho brzdila vůči Pekingu „nevlídná“ a „málo vstřícná“ praxe přátelského vítání dalajlámy v Praze. Diaspora se však utěšeně rozrůstala a čínských restaurací přibývalo. Nač míchat obchod s politikou, že?

Kolik je u nás v tuto chvíli čínských restaurací, to opravdu nevím a s jistotou to možná nevědí ani příslušné finanční úřady. Měl by však být známý počet čínských turistů, kteří navštěvují Českou republiku. Určitě jich není málo a po úspěšném televizním estrádním čísle s názvem Česká republika se k nám pohrnou ještě víc. Snad už někdo dal pokyn ke zvýšení výroby plyšových Krtečků.

Čína je považována za dobré místo pro podnikání a pro investice. Pokud jde o investice, mohli by i naši podnikatelé vyprávět, jaké překážky, postavené jim do cesty čínským státem, musí překonávat. Ani jejich překonání ale ještě neznamená vítězství. Stát totiž může své rozhodnutí změnit a důvody k tomu si vždycky umí najít. Obyčejně mu při tom pomáhá domácí konkurence, která pak přijde k už hotovému. Příklady ze života jsou v naší podnikatelské obci známé. Nejsem škarohlíd, a tak připomenu i „úspěchy“. Patří k nim například výstavba elektrárny v Šen-tchou (http://ekonomika.idnes.cz/osud-elektrarny-sen-tchou-je-pochybny-dx3-/ekonomika.aspx?c=A000504154412ekonomika_jjx) nebo příběh firmy Desta Děčín (http://www.konkursni-noviny.cz/clanek/konkurs-desty-se-blizi-do-finise).

Čína jako investor? „Moudře“ se dá říci, že teprve uvidíme, ale už teď mne trochu mate, že nový většinový majitel fotbalové Slavie investuje v Praze, která rozhodně nesluje věhlasem evropského finančního centra. Náš trh je rovněž malý, samotný Peking má víc obyvatel než celá ČR. Máme snad tak dobrou infrastrukturu? No, nejsem si jist. Rakušané mají patrně lepší a tak si říkám, proč čínský partner své středoevropské operace neřídí třeba z Vídně? Nebo je snad za tím něco jiného? Napadá mne například vstřícná a přátelská povaha domorodců a jejich politického a ekonomického vedení. A také to, jak dobře naši kapitáni slyší na sladké sliby a cinkání domnělých zlaťáků. Jako kdyby netušili, že je to jen klinkání rolniček na rudém hávu trpělivého a vytrvalého Velkého draka.