Karagöz, bezohledný hrdina tureckého loutkového divadla, doběhl dalšího hejla. Tím je pohodlím změkčilý Kašpárek, který poztrácel své instinkty i bezohlednou prohnanost a nejspíš ho přejde i hysterický smích.

Bylo nebylo, Kašpárek si jednoho dne usmyslel, že by bylo dobře sehnat někoho na takové ty horší práce. Uvažoval, kde takového pracanta najít a napadlo ho najmout si Karagöze. Zčásti obmyslně, zčásti naivně ho tedy pozval k sobě domů. Nechal u sebe Karagöze bydlet a chytrácky mu svěřoval práce, do kterých se jemu samotnému nechtělo. Přičinlivý Karagöz byl spokojený a ještě víc se zaradoval, když mu po čase Kašpárek slíbil, že se postará, aby u něj mohl zůstat nastálo.

Plynul čas, oba si zvykli, ale pak se staly dvě věci skoro v jednu chvíli – Kašpárek si řekl, že vlastně s Karagözem až takový kamarád není, ale netroufal si mu říci, že už nechce, aby u něj zůstal navždy. Naopak Karagöz si řekl, že už čeká nějak dlouho a že tedy na Kašpárka přitlačí. Začali se dohadovat, kdo do společné domácnosti přispívá víc, kdo líp myje schody a kdo dělá větší kravál, když se vrací z hospody. Nakonec Kašpárek řekl: „Tak dobře, když tu chceš být, tak tu zůstaň. Ostatně jsem ti to slíbil. Ale nejdřív mi splníš tři přání!“ Karagöz na to kývl, protože přeci jen bylo u Kašpárka lépe než daleko ve vyprahlé domovině. Řekl si, že tři přání splní nebo uhádá, a že nakonec ten trvalý pobyt stejně dostane.

Kašpárek si vymyslel tři přání – Karagöz bude hezky zvonit na zvonek a ne kopat do dveří, nebude domů nosit staré skopové a nebude Kašpárkovi bránit pít doma pivo. Jenomže znáte to, Karagöz byl trochu prudký a občas do dveří kopl, když mu Kašpárek nešel dost rychle otevřít. Také si nosil domů vystydlý dürüm s pěkně proleželým skopovým a když si Kašpárek ucpával nos, Karagöz na to odpovídal frkáním ke každému doušku piva, které Kašpárek tak miloval. Nemohli se a nemohli dohodnout, jestli Karagöz ta přání splnil nebo ne, až spolu přestali mluvit úplně. Karagöz bručel, že se sliby mají plnit, Kašpárek si zase stýskal, že Karagöz švindluje a neplní sliby.

Asi by to tak pokračovalo dál ještě dlouho, ale co se vám nestalo! V daleké domovině vyhořel Karagözovu sousedovi dům a tak se rozhodl nastěhovat se ke Karagözovi. Že ten bydlí v domě u někoho jiného, to nebylo důležité. Přeci nešťastníky nenechají na ulici! Vyhořelý soused měl ženu a kupu dětí a ty měly manželky a manžele a další kupy dětí, a všichni se radostně nastěhovali ke Kašpárkovi. Ten na to nejdřív koukal překvapeně, ale pak si řekl, že to jsou chudáci a že jim tedy pomůže, než si dům opraví.

Potom ale začali přicházet bratranci a sestřenice, strýčkové, neteře, vnoučata a jejich kamarádi, až z toho Kašpárkovi začalo být úzko. Smutně třepal rolničkami a přemýšlel, jak by se z té šlamastyky dostal. Nechtěl nikomu ublížit, ale také nechtěl, aby si z něj někdo dělal šašky. Nakonec dostal nápad! Karagöz přece přišel, aby si vydělal peníze a postavil si doma pěkný dům pro svou rodinu! Kašpárek si jej tedy vzal stranou a povídá: „Karagözi, my už se sem všichni nevejdeme. Hosty vyhnat nechci a nemohu, ale něco udělat musíme.“ Karagöz pokýval hlavou, něco zabručel, ale k žádné odpovědi se neměl. Kašpárek ještě trochu ztišil hlas: „Co bys řekl tomu, když dám tobě i sousedovi peníze na nový dům, tak veliký, že se tam vejdete třeba všichni? Pěkně si ho postavíte a já zůstanu tady v tom dvoupokojáku.“ Karagöz mlčel, mnul si bradu a pak řekl: „No, to je fakt dobrý nápad. Ale jak se tam dostaneme? Žádný autobus tam k nám nejezdí.“ Kašpárek vzdychl a pravil: „Dobře, vezměte si i ten můj karavan, stejně teď pár let nebudu mít peníze na dovolenou.“ Karagöz se spokojeně pousmál, ale náhle se zachmuřil a zeptal se: „A můžu k tobě chodit na návštěvu?“ Teď byla řada na Kašpárkovi, aby se zatvářil vážně. Veselá očka se mu trochu zakalila, ale se zaťatými zuby odpověděl: „To víš, že ano, kamaráde. Kdy budeš chtít.“

A tak se stalo, že Karagöz i jeho vyhořelý soused dostali peníze na nové domy (ehm, část peněz vyhořelý samozřejmě nechal Karagözovi za přátelskou službu) a karavan, aby se mohli vrátit domů. Nikdo sice neměl řidičák, ale co na tom? Nějak už se protlučou. Karagöz zatím ještě zůstal na návštěvě u Kašpárka, a když občas na nějakou dobu zmizel, při návratu už nemusel potupně zvonit. Stačilo zadupat na schodech a Kašpárek mu běžel otevřít.

Potom jednoho dne zazvoní zvonec a komedie s Kašpárkem bude konec.