Veřejně, při otevřených oknech a s velkým hlukem se u nás probírají tři události.

První je takzvaná uprchlická krize, která vyvolává otázky o barvě české společnosti (je hnědá, rudá, pobledlá nebo spíš brunátná?), o naší evropské ne/identitě, o naší schopnosti empatie ve střetu se sobeckostí, a o konfliktu rozumné opatrnosti s nekritickým aktivismem.

To vše má být veřejně diskutováno. Lze se o tom přít a hádat (když se “diskutující“ chovají jako pouliční sebranka, má to řešit policie), vymezovat se proti opačnému názoru a dokonce lze používat i velmi barvitý a emotivní slovník. Děje se tak a je to tak dobře.

Horší je, když se ve stejném prostoru a s nemenší vehemencí probírají události, činy a slova, jež nemají na veřejnosti co dělat. Proto, že poškozují to, co máme společného – svůj stát a svou bezpečnost. Navíc výkony některých protagonistů odhalují jejich diletantismus a nedostatek zodpovědnosti.

Dvě takové události jak se říká „jdou“ za naší vládou, a na rozdíl od té první rozhodně nemají být předmětem veřejné nebo mediální diskuse. Věcí veřejného zájmu jsou jen v tom smyslu, že je na ně veřejnost zvědavá. Domnívám se, že do nich veřejnosti nic není a že by hlavně ani neměla vědět, jakým způsobem se podobné záležitosti řeší. Jde totiž o záležitosti delikátní, od počátku až po své důsledky důležité pro bezpečnost státu, zúčastněných osob a institucí. V detailech jsou nepodstatné pro veřejnost a její informovanost, ale podstatné pro ty, kdo by nám mohli chtít škodit.

Takovou událostí je příběh zajetí a propuštění pětice Čechů v Libanonu, zatčení trojice a propuštění dvojice Libanonců v ČR a reakce členů vlády. Naše politické špičky a mediální elity i nádeníci dodaly všemu bizarnost až dadaistickou. K vlastnímu smutku a zklamání musím říci, že tu část naší politické reprezentace, která se do věci samotné a do jejího mediálního obrazu zapletla, skutečně ani nepodezírám z dokonale sehrané etudy, která snad měla zakrýt skutečný příběh s tajemstvím.

Nevím, co vlastně bylo ve hře, kdo byl ve skutečnosti kdo, a proč našemu státu stálo za to, propustit dva podezřelé občany Libanonu a nechat Američany, ať si je někde odchytí sami. Možná to skutečně bylo výměnou za pětici našich občanů, snad zajatých v Libanonu bůhví kým. I kdyby k tomu nikdo z pánů ministrů neřekl ani slovo, každý soudný člověk by si v první řadě pomyslel, že jde o „svázané“ děje. Žádný soudný prezident nebo ministr by ale neměl veřejně připustit, že je to pravda. Na tom mělo vše skončit. Veřejnost by se brzy začala bavit eskapádami nějaké té celebrity a všichni by byli spokojeni.

Jestli je třeba někde dodržovat příslovečné pravidlo „zatloukám, zatloukám, a když to praskne, zatloukám dál“, tak je to v takovýchto situacích. Aby toho nebylo dost, vymodlil si televizní zpravodaj od americké strany prohlášení, které dramaticky podal jako výraz jejího rozčarování a zklamání. Velvyslanec USA pak dodal už jen očekávané prohlášení, kterým nepotěšil nikoho, nanejvýš posílil antiamerické sentimenty u části obyvatelstva.

Pak už se v tom patlal kdekdo, dokonce i naši unesení a osvobození občané. Jestli už byli před svými televizními skeči skutečně zpravodajsky vytěženi, tak toho asi neměli mnoho co říci. Je to trochu v kontradikci s tím, jaký význam je přisuzován jejich misi a panu Fajádovi a spol. Škoda, že nevíme, zda pan Fajád a jeho souputník už také doma vyprávějí, kolik u nás v base přibrali a z čeho měli strach.

S teroristy se nejedná, říkají naši vůdcové, a jelikož libanonský stát není žádný terorista, jednat (i o podezřelých z terorismu) se s ním může. Takhle nějak vyznívá prohlášení pana prezidenta, který dostal dopis. To je hezké. Možná poštou, ale pokud to byl oficiální dopis od cizí státní instituce, nejspíš jej doručil člověk, jehož si Libanon za tím účelem u nás platí – pan velvyslanec. Tudíž by asi o věci mělo mít povědomost Ministerstvo zahraničí, které splnilo očekávání a nic „nevykecalo“. Nebo v tom MZV vůbec nebylo angažováno (třeba proto, aby nic nevykecalo) a pan velvyslanec přišel rovnou na Hrad o vlastní vůli a bez toho, že by informoval MZV, jak je jeho protokolární povinností. Nebo to bylo ještě jinak a dopis se k panu prezidentovi dostal díky diskrétní práci vojenské či civilní rozvědky. Naší nebo libanonské, kdo ví.

Z čistě protokolárního hlediska je také zajímavé, že ministr spravedlnosti „navštívil pana velvyslance“ (rozumí se amerického), jak sám řekl v televizi, aby mu vysvětlil, že pan Fajád nebude vydán USA, ale své rodné zemi. Neznám stát, kde by člen vlády navštívil velvyslance jiné země proto, aby mu vysvětlil rozhodnutí své vlády. Neznám velvyslance, který by na požádání nepřispěchal k ministrovi hostitelské země, když by byl pozván. Snad ani na sovětské velvyslanectví nechodili ministři vysvětlovat, co a proč dělají.

Třetí událost se stala už před časem a z příjemného polozapomnění ji veřejnosti vpálil do tváře jeden levicový týdeník. S teroristy se nejedná, hlásá náš levicový prezident, který by na ně poslal kdejaké vojsko. Autor článku, patrně snowdenovsky naplněn rozhořčením ze zrady principů, sdělil vyjevené veřejnosti, že náš stát prý před časem zaplatil výkupné za dvě dívky, unesené před lety v Pákistánu.

Myslím si, že redaktor, který článek napsal a časopis, který jej zveřejnil, si zaslouží velmi hluboké opovržení. Tohle se prostě nedělá – poškozují zájmy státu (na kterém jim asi zase tak moc nesejde), škodí všem, kdo jsou v této souvislosti jmenováni (především obě dívky a jejich rodiny) i nejmenováni (všichni, kdo se o jejich osvobození přičinili a jejichž jména – pevně doufám – nikdy zveřejněna nebudou), a nepomáhají tak ani neslouží vůbec ničemu, leda svému přebujelému egu. S jedinou výjimkou – pokud se tato informace (zda pravdivá nebo smyšlená, to je už teď jedno) dostane k těm, kdo se únosy živí, budou mít potvrzeno, že tudy cesta asi vede.

Osobně si myslím, že pokud bylo výkupné zaplaceno (jeho výše mne nezajímá), pak stát splnil, co od něj občan očekává. Že o tom pak tentýž stát ústy svých představitelů a médií žvaní, to je už jiná věc.

Jako důsledek a doprovodný efekt se rozpoutala trochu hysterická hádka o to, kdo je ukecanější, co kdo má nebo nemá vědět, co a jak mají dělat „služby“ (rozumí se ÚZSI, VOZ a BIS, nikoli čistírna na rohu), co smí nebo nesmí veřejně říkat ministr, druhý ministr, premiér, kdo by měl odstoupit („nejpozději ihned“, jak mi kdysi psali ze studijního oddělení mé alma mater) a co by kdyby a tak podobně. Korunu tomu pak nasadil sám pan prezident.

Podle reakcí jednotlivých politiků i zdánlivě lépe informovaných jedinců (to jsou ti, kteří říkají „vaše tvrzení, pane redaktore, nemohu potvrdit“) se zdá, že nějaká cena zaplacena spíš byla než nebyla. Proto se hned vzápětí rozpoutala i debata o tom, jestli se to tedy mělo nebo nemělo zaplatit.

Není to tak dávno, co se vůdci al-Káidy (al-Zawahrí a al-Wurajší) nechali veřejně slyšet, že únosy občanů západních států jsou výnosný a snadný zdroj příjmů. Jak to tedy dělají v jiných zemích? Platí nebo neplatí za své unesené občany? A když platí, tak kolik?

O praxi jiných států a jak je to s etikou takové platby zase příště. Brzy.