Německý Bundestag včera přijal deklaraci, která označuje události v Osmanské říši z roku 1915 za genocidu, při níž přišlo o život asi 1,5 miliónu Arménů. Podle očekávání byla zpráva přijata v Turecku s pobouřením, v Německu střízlivě a v Arménii s uspokojením.

Násilná deportace obyvatel severovýchodní části Osmanské říše z jejich sídel do syrské pouště se skutečně odehrála. Přišly při ní o život statisíce nevinných lidí – někteří byli povražděni, další zemřeli „z přirozených příčin“. Většina z nich byli Arméni.

Nechci zde řešit, jestli to byla genocida nebo velká tragédie, jak to označuje turecká propaganda. Nehodlám zjišťovat, kolik mrtvých byli Arméni, kolik Kurdové a kolik Turci. Nehledám příčiny oné akce, zda to byla pomsta za arménské teroristické akce v Istanbulu nebo prevence před hrozícím ruským útokem. Nemíním řešit, kdo dal k akci rozkaz, jak ten rozkaz zněl a jaký podíl na akci měli příslušníci německé armády. Zajímá mne včerejší událost a její možné důsledky.

Německo se chtě nechtě stalo nejsilnějším evropským státem (Velká Británie promine) a jeho vliv v EU přesahuje vliv kterékoli jiné země (Francie promine). V současné chaotické situaci, částečně způsobené Německem, kdy evropské instituce přijímají neblahá rozhodnutí ve věci tzv. uprchlické krize, nedemokraticky kárají Polsko za výsledek a důsledky demokratické volby Poláků, a hloupě a nespravedlivě kárají země Visegrádu, se to může zdát jako další neuvážený krok.

Turecko údajně drží v rukou silné karty, s nimiž může EU náramně potrápit. Člověk by řekl, že v takové chvíli není dobré dráždit hada bosou nohou, a že naopak by bylo lepší zachovat mlčení. Ostatně „kritické datum“ pro deklaraci bylo v dubnu (výročí začátku deportací), takže by si v červnu asi nikdo nevzpomněl, že žádná deklarace nebyla ani na pořadu dne.

U nás oblíbený historik A. Denis napsal, že „Jen ten vyjednává s jistou vyhlídkou na úspěch, kdo jest co chvíli hotov obnovit nepřátelství.“ (Konec samostatnosti české I, str. 14. Praha 1909). Je to dobrá poučka pro všechny, jejichž prací je vyjednávání se silným a komplikovaným protějškem. Rád bych věřil, že německá politika a diplomacie včera konala s dobrou znalostí druhé strany, a že má dobře rozmyšlené své další kroky.

Turecká diplomacie a politika se totiž také chová v duchu Denisovy teze. Podrážděná reakce nemohla překvapit nikoho. Uražená hrdost si žádá satisfakci a tak byl nejen povolán velvyslanec z Berlína ke konzultacím do Ankary, ale Německu byla okamžitě předhozena jeho vlastní vina na šoa. Pochopitelně se objevila i pohrůžka „nedozírnými následky“ a byla připomenuta dohoda Turecka s EU ohledně řešení uprchlické krize. Mediální reakce sahají od souhlasu a chvály za krok Bundestagu až po odsouzení (v Turecku) a obavy z možných následků.

V této souvislosti je dobré si připomenout několik skutečností: a) byl to dnešní turecký prezident, kdo se obrátil proti svému „drahému příteli“ Asadovi a kdo má významný podíl na vyvolání nepokojů, jež vedly až k dnešní syrské katastrofě; b) Turecko přijalo velké množství uprchlíků ze Sýrie a stojí je to obrovské částky; c) EU a samostatně i jednotlivé státy od začátku pomáhají Turecku finančně i materiálně; místo alespoň formálního poděkování se jim dostává kritiky za to, že prý nedělají dost; d) turecké policejní, armádní a politické autority úmyslně ponechaly volně působit pašerácké gangy, které převezly přes úžiny v Egejském moři více než milion lidí do Evropy; e) státy EU jsou nejvýznamnějším obchodním partnerem Turecka, jejich investice pozvedly Turecko k jeho dnešnímu stavu; f) EU zahájila negociace o vstupu Turecka do unie, ale je to turecká vláda, kdo dlouhodobě a systematicky brzdí pokrok v jednotlivých negociačních kapitolách; g) byl to dnešní turecký prezident, kdo před několika lety řekl, že negociace s EU jsou jako vlak – nastoupíte a když vás dopraví do vaší stanice, zase vystoupíte.

Asi bych dokázal pokračovat až do konce abecedy, ale nemá to valný smysl. Podstatné je, že ať R.T. Erdoğan říká co chce, ví dobře, že je to Turecko kdo potřebuje EU víc, než EU potřebuje Turecko. Nejenom ekonomicky, ale i politicky a jako příklad.

Turecká společnost je vnitřně nejednotná, přičemž dělicí čáry procházejí různými směry a vytvářejí vzájemně se prolínající celky: oddaní stoupenci prezidenta a jeho strany; kritičtí stoupenci prezidenta a jeho strany; sekulární demokratická opozice; sekulární nacionalistická opozice; podnikatelé oddaní sekulárnímu kemalismu; podnikatelé oddaní prezidentovi (tzv. anatolští tygři); Turci; Kurdové (vnitřně nejednotní); Čerkesové, alevité; moderně vzdělaná mládež…

Turečtí občané (včetně Kurdů, nejsou všichni nakloněni PKK) mají několik obsesí. Asi nejsilnější je obava o jednotu země. Tu sdílejí v podstatě všichni a může smiřovat kemalisty s islamisty, demokraty s nacionalisty, věřící s nevěřícími. Rozbití Turecka není tak nepředstavitelná varianta a úplně vyloučit se nedá. Určitě to nebude zítra, ale kdo ví, co bude za padesát let?

Další velkou obsesí je pocit, že Evropa nebere Turecko dost vážně, že k němu nemá dostatečný respekt. Prezident se chová tak, jak to předepisoval mravní kodex opravdového muže v době, kdy Turci přišli do Turecka. Nebo chcete-li jako puberťák, jenž se snaží zapůsobit na dívku svého srdce a tváří se přitom jako větší chlap, než ve skutečnosti je. Kompromis je porážka a porážka znamená konec. Proto nemá rád kompromisy a miluje vítězství.

Včerejší deklarace Bundestagu je políček před svědky. Jsem zvědav, „kdo jest co chvíli hotov obnovit nepřátelství“ a dotlačit tak druhou stranu ke kompromisu nebo aspoň k dodržování už uzavřených dohod. Jsem neméně zvědav, jak se v dnešní situaci zachová česká evropská diplomacie, zda využije nabízející se příležitost. Partner (v tomto případě EK a některé státy), který má problémy, bývá nakloněn uzavřít kompromis ve chvíli, kdy jej víc tlačí bota někde jinde. Nejspíš ale zachováme filosofické mlčení a ponecháme všem klid na práci.