Brusel: Já jsem Evropa

21. 06. 2016 | 19:40
Přečteno 2315 krát
aneb Evropa patnáct let od zveřejnění Manifestu eurorealismu. V Evropské unii se za ty roky změnilo mnohé z toho, co v době vydání Manifestu bylo teprve očekávanou budoucností.

Diskuse o modalitách našeho členství, jakkoli byla chabá, skončila 1. května 2004 vstupem ČR do Unie. Definitivně ji pak uzavřel vstup Lisabonské smlouvy (LS) v platnost dne 1. prosince 2009. Je to dokument, který si v roce 2001 nikdo nedokázal představit a který by v té době byl nejspíš pro většinu členských států nepřijatelný.

Jen zdánlivým paradoxem je, že rizika našeho členství, která byla v Manifestu identifikována, se naplnila snad všechna. Zdánlivost paradoxu je dána tím, že na rozdíl od přání autorů Manifestu (a nejspíš i valné části obyvatel ČR) se jednoznačně prosadil federalistický model EU.

LS změnila vztahy mezi členskými státy v tom smyslu, že „vyřešila“ střet zájmů eurokracie a členských států. Místo v relativně volném seskupení států s mechanismy, jež měly bránit prosazování vůle několika „těžkých vah“, jsme se ocitli v pseudostátě. Ti silní v něm mohou uplatňovat staré dobré zájmy a sféry vlivu, maskované jako „evropská řešení“.

Občan většinou tuto změnu pociťuje spíš v jednotlivostech. Jako tisíckrát nic umořilo osla, změnily tisíce jednotlivostí, proudící z Bruselu, nápadně vysoký počet občanů EU v její kritiky. Za nejviditelnější změnu k dnešnímu dni považuji tedy dobře viditelný posun v naladění občanů EU. Malých i větších změn je už tolik, že občanstvo EU prožívá v současnosti něco jako krizi středního věku spojenou s krizí identity.

Přemíra regulací

„Brusel“ převzal iniciativu a současně i odpovědnost za tisíc a jedno rozhodnutí o všem možném. Od finanční pomoci Řecku po správnou barvu reflexní vesty pro chodce. Vlády decentně mlčí o tom, že se na každém rozhodnutí samy podílejí buď přímo hlasováním, nebo nepřímo instrukcemi, jež dávají svým úředníkům v unijních institucích.

„Evropan“ – třeba občan ČR se svými rozhodovacími pravomocemi – se spolu se svou zemí dostal o jeden řád níže na žebříčku evropské hierarchie, než tomu bylo předtím. Ze států se stalo něco jako regionální útvary, a zdá se, že národním vládám je to jedno. Osvobozené od samostatného rozhodování v řadě oblastí jsou ale ze strany občanů vystavovány tlaku na kroky, které už nejsou v jejich moci.

Ochablé vlády

Čím dál zřetelněji se ukazuje, že dnešní čelní politikové už nemusí být vůdci, skuteční političtí lídři, ale že si vystačí se schopnostmi koňského handlíře. Jenomže občané stále potřebují vidět v čele svého státu osoby nadané charismatem, vůdcovskými vlastnostmi, respektované a oblíbené politiky. Čeho se jim místo toho dostává, to vidíme dnes a denně v naší zemi, která je v tomto směru skutečně evropskou.

Občan, který zjistí, že nejen on, ale dokonce ani jeho vláda nemá sílu, ten k ní ztratí respekt a hledá toho, kdo je skutečným „vůdcem smečky“. Co ale uvidí? Anonymní masu evropských úředníků v nepřehledném systému institucí. Uvidí předsedu Evropské rady, předsedu Evropského parlamentu, uvidí předsedu Evropské komise… To co vidí, je k smíchu nebo k pláči, ale v současnosti určitě ne k obdivu.

Zklamaný občan nutně nabude dojmu, že EU je něco od něj odtrženého, na čem se nepodílí, do čeho nemůže mluvit, a že to něco je tedy škodlivé. Optimistický aktivistický občan naopak usoudí, že je třeba i jeho přispění a nadšeně podporuje vše, co se v Bruselu objeví nebo z něj vypadne na papíře.

Oba postoje jsou pochopitelné a oba vedou ke stejnému konci – znevěrohodnění EU, s níž se nikdo nedokáže identifikovat. Následuje ztráta důvěry v EU a její instituce, a krize EU jako myšlenky i jako lidského díla.

Krize EU

Dvě spolu nesouvisející události otřásly evropanstvím a důvěrou v evropskou integraci. Celkem pochopitelně dnes obě dominují diskusím o EU, o jejím stavu a zejména o její budoucnosti.

Tou první byl způsob „řešení“ řecké finanční krize. Ukázalo se, že s takovou slávou vytvořená eurozóna přijala do svého středu lháře, a to s plným vědomím těch, kdo rozhodovali o jejím vzniku a o členství v ní. Lhářem tedy nebylo jen Řecko, ale jeho průšvih byl největší.

Druhý úder přišel také přes Řecko, ale za svou geografickou situaci Řekové skutečně nemohou - z Blízkého východu se přes ně převalila vlna uprchlíků a migrantů. (Italská cesta je méně propíraná v médiích a migranti se z Itálie zrovna nehrnou do jiných unijních zemí.) Řekové bezpochyby potřebují pomoc v nesnázích a rovněž bez jakékoli pochyby jim pomoc v intencích LS musí být poskytnuta. Jenže vedle pomoci Řekům jsou vyjevení a frustrovaní Evropané svědky chaotické pomoci statisícům ilegálních migrantů, s tím spojeného obecného bezpečnostního rizika a sabotáže sociálních systémů několika bohatých států.

Evropská komise s podporou empatických občanů EU, kteří by si zasloužili lepší lídry, vymyslela systém kvót pro přerozdělování připutovavších nešťastníků. Při prosazování tohoto systému se odvolala na tzv. doložku solidarity. Ta „zavazuje Unii a členské státy ke společnému jednání v duchu solidarity v případě, že se některý členský stát stane cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní či člověkem způsobené pohromy. Unie využije za účelem poskytnutí pomoci dotčenému členskému státu … veškeré nástroje, které má k dispozici … Ostatní členské státy budou zavázány poskytnout dotčenému členskému státu na jeho žádost pomoc v uvedených případech, přičemž budou koordinovat svou činnost v Radě.“ (http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/dokumenty/Analyza-dopadu-Lisabonske-smlouvy.pdf)

Prekérní situace

Nelze pominout fakt, že EK a státy EU, které hlasovaly pro systém kvót, upírají všem migrantům svobodu pohybu a svobodu volby. Jelikož nebyli zastaveni hned v první bezpečné zemi, ale naopak akceptováni v některé další členské zemi EU, těžko jim dnes může někdo předepisovat, že budou přesunuti do jiné země, do které nechtěli.

Po formální stránce se zdá být uplatnění doložky solidarity v pořádku, ale ve skutečnosti tomu tak možná není. Otázka totiž je, o čem se vlastně hlasovalo?

Pomoc v duchu výše zmíněného ustanovení měla být poskytnuta Řecku a Itálii. Ve skutečnosti se jí ale dostane i zemím, které jsou hlavním cílem migrační vlny a jejichž představitelé přímo i nepřímo tyto lidi pozvali a slíbili jim pomoc. To je ta „člověkem způsobená pohroma“. Způsobili ji nikoli migrantům, ale vlastním spoluobčanům. Nejsem si jistý, že takto extenzivní výklad LS je po všech stránkách v pořádku.

Majitelé pravdy

Kolektivistické uvažování, sociální inženýrství a sebejistota, s jakou koryfejové věří, že jsou těmi povolanými, aby soudili jiné, to jsou charakteristiky dnešních čelných představitelů EU a řady členských států. Bylo by proti všemu, co doposud hlásali, kdyby jejich odpověď na kritiku byla jiná, než standardní doporučení „více Evropy“.

„Evropou“ tito lidé myslí nikoli kontinent nebo členské státy EU, ale pouze ty názory na řešení, jež jsou v souladu s jejich vlastním míněním.

Nositelé disentních názorů (ano, mluví se o nich jako o názorech odpůrců, kteří porušují zákon, nikoli jako o legálních odlišných názorech) jsou označováni urážlivými epitety, aby tak byli odrazeni všichni, kdo by snad takový názor sdíleli. Následkem této propagandy Evropa skutečně i domněle „hnědne“, proto je všude tolik „extremistů“, proto nás všechny údajně ohrožují populisté, neonacisté a pravicoví radikálové.

Dříve se mluvilo o tzv. demokratickém deficitu a o odtrženosti evropských institucí od občanů. Zdá se, že deficit byl odstraněn. Nikoli tím, že by občané dostali větší podíl na rozhodování. Právě naopak – podle mantry, že řešením je „více Evropy“, stal se tento deficit neviditelnou inherentní součástí evropské konstrukce v podobě LS, posílených pravomocích EP a oslabením pozice členských států.

Hroutící se sen

Evropa jakožto Evropská unie je ve své ideální podobě sen, který se zdálo být možné uskutečnit. Stalo se s ním ale totéž, co se snem o socialismu jakožto spravedlivém a humánním systému.

Idea Evropské unie jakožto svazku států, jež spolu žijí v míru a spolupracují ve prospěch svých občanů, je napůl v troskách vinou jejích správců. Dnes není v podstatě možné obhajovat Evropskou unii, aniž by se člověk nevystavil dvojí kritice – že je placený z „bruselských“ peněz, nebo že se zbláznil. To si idea Evropské unie v žádném případě nezaslouží.

Samotnou EU nadále považuji za nosný a dobrý projekt, který se ale vymkl racionální kontrole demokratickými prostředky. Zdivočelá a přebujelá bruselská byrokracie, neschopní a arogantní politikové, chabý Evropský parlament, to je dnešní obraz toho, čemu se říká „Brusel“. Domnívám se, že radikální náprava – a jiná než radikální nic neřeší – je v podstatě nemožná, dokud se nenajde někdo, kdo by ji provedl.

A co my s tím?

Sami jako občané ČR moc na výběr nemáme. Členství v EU je to nejlepší, co se naší zemi přihodilo za dlouhá staletí. Problémy EU a rozčarování veřejnosti nejsou fatální. Nadějná je skutečnost, že bez ohledu na politickou orientaci roste nespokojenost se současným stavem EU, nikoli nespokojenost s existencí EU. Roste v celé Evropě, roste i u nás, aniž by ale významně rostl počet stoupenců nějakého „Czexitu“. To je dobrá zpráva.

Evropský sen je možné uskutečnit, ale nemůže to být pouhým návratem k nějakému minulému stavu ani dalším posilováním federalistického modelu. Je třeba důkladnější rekonstrukce evropské stavby skrze poučení z toho, co se v EU odehrálo od zavedení eura (2002) a začátku platnosti LS (2009).

Je třeba najít odvážné a zásadové lídry, kteří by změnu dokázali provést. Levicová část politického spektra, ve své většině federalistická, je dnes nenabízí. Najdou se na pravé straně? Věřím, že ano.

Zřetelný příkop mezi „starými“ a „novými“ členy EU, mezi západem a východem nikoli Evropy, ale Evropské unie, je třeba zasypat. Obě strany se mohou vzájemně pochopit teprve tehdy, až přestanou být západní a východní, a stanou se zase zeměmi evropskými.

Cílovým stavem není jednotná, harmonická a stejným krokem pochodující unie, ale sdružení svobodných demokratických států, odpovědných za sebe sama, respektujících potřeby celku, připravených vyjít si vstříc, spoléhajících se na dané slovo a dohodu s ostatními. Nebude pochodovat vpřed jako jeden homogenní celek, ale půjde jako skupina silných individualit, které mají společný cíl – ne někam dojít, ale jít společně.


Publikováno 21.6.2016 v revue Pravý břeh

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy