Evropskou unií zní nářek nad výsledkem britského referenda.

Všichni pravověrní eurohujeři shromažďují důkazy o špatném rozhodnutí britských voličů a o černé budoucnosti zemí EU bez opory ve Velké Británii. I ta se prý stane Malou Británií. Zavilí europesimisté naopak tvrdí, že to říkali už dávno.

Zkusme nechat emoce, radost i rozhořčení, stranou. Co se vlastně stalo? Většina těch Britů, kteří v referendu hlasovali, si přeje odchod své země ze svazku Evropské unie. To je všechno. Odchod jednoho dne nastane, ale dnes ještě nikdo neví kdy, za jakou cenu, za jakých podmínek a jakým přesně způsobem. Experti už ale mají jasno, komentátoři jsou s nimi pozoruhodně zajedno a politici se předhánějí ve tweetování, aby oblažili své voliče nějakým moudrem.

Nejsem expert a tak se nebudu pouštět do odborné analýzy. Nejsem novinář-komentátor a tak nebudu psát komentář. Nejsem politik a tak se nemusím předvádět. Jen využiji radosti ze svobody slova a veřejně tady sdělím svůj soukromý názor těm, kdo si ho budou chtít přečíst. Jakožto občan ČR se zkusím na celou věc krátce podívat ze svého občanského hlediska.

Především opravdu klobouk dolů před kvalitou britské demokracie! Nejen proto, že se referendum o tak důležité otázce vůbec konalo, ale především proto, jakým způsobem proběhlo a jak byl konečný výsledek přijat vítězi i poraženými. Britové mají mou úctu a také jim dost závidím.

Udělal premiér Cameron skutečně fatální chybu? Ani omylem. Vyhlásil přece referendum s dostatečným předstihem na termín, který měl vyjít podle tehdejšího odhadu na období politického klidu, ekonomického růstu a začínající okurkové sezóny. Voliči byli rozptylováni i evropským (!) fotbalovým šampionátem. Není v žádném případě jeho vinou, že mu partneři v EU připravili hodně kyselou předvolební polévku. Přesto se zachoval jako opravdový politik, zodpovědný za svá rozhodnutí, a jako gentleman. O mnoha jeho europartnerech i o jeho kriticích se totéž nedá říci ani s nadsázkou.

Údajně pocítíme důsledky na vlastní kůži skrze jakési netušené ekonomické dopady Brexitu. Proč bychom měli? Náš ekonomický růst i naše pády jsou v první řadě naším vlastním dílem, a hned v druhé řadě důsledkem procesů v Německu. Ani protiruské sankce nezničily naše sedláky a potravináře, nezlomila nás řecká finanční krize, neřešíme italské nebo portugalské dluhy. Nevěřím, že by Britové jen proto, že jednoho dne už nebudou členskou zemí EU, přestali kupovat ty naše výrobky, které jim dobře slouží. Nemyslím si, že v Británii (Velké nebo Malé, to je jedno) může převládnout něco jako „Buy British“. Tak hloupí opravdu nejsou.

Čeští migranti, usedlíci a podnikatelé v Británii přijdou o práci a brankář Čech se bude muset vrátit na půdu Unie. Proboha, proč? Především dnes vůbec nikdo neví, jaká bude příští smlouva EU s Británií. Kdyby Britové z nějakého důvodu vyhnali Čechy, Poláky a další občany „nových“ zemí, museli by stejně postupovat proti Němcům, Francouzům, Rakušanům, Portugalcům… (evropská solidarita by nás totiž nepochybně ochránila). Tomu někdo věří? Prý by s našimi lidmi zacházeli, jako se dnes v EU jedná s obyvateli mimounijních zemí, třeba Bosny a Hercegoviny. To je, s prominutím, do nebe volající hloupost. Vždyť v Unii nebude Británie, zatímco my ano (aspoň doufám).

Je pravděpodobné, že všichni příští uchazeči o práci na území Spojeného království budou muset prokázat svou kvalifikaci, užitečnost pro přijímající zemi a doložit to pracovní smlouvou. Co je na tom špatného? Říkám si, že bych byl rád, kdybychom měli stejné právo.

Přijdeme prý o desítky miliard korun do rozpočtu. Opravdu? To jsme tak závislí na Velké Británii? Kromě toho, že to ukazuje na malou víru v našeho ministra financí, se přitom nebere v úvahu „drobnost“. Finanční rámec EU je totiž dohodnut do roku 2020. Do té doby patrně Británie z Unie opravdu odejde, ale bude to až na konci tohoto období. Takže „vo co go“? Budeme dostávat méně dotací z EU? Kéž by! Pro zdraví naší ekonomiky se těžko může přihodit něco lepšího.

Naše evropsky optimistická vláda by se měla vzpamatovat ze svého zasnění a začít se konečně starat o to, jak ušetřit vydělané peníze, a jak je potom dobře investovat. Místo kupování si hlasů nás důchodců a rozhazování na všechny strany by měla myslet na to, aby stát předala svým nástupcům v lepší kondici, než v jaké jej přebírala.

Z odchodu Velké Británie nemám radost, ale také necítím žádný smutek. Stejně jako Britové si totiž myslím, že země nemají přátele, ale mají zájmy. Dokonce i naše země má své zájmy. To, že je nedokáže vládnoucí garnitura (ta dnešní i ty minulé) prosadit, není proto, že nemáme zájmy, ale proto, že máme slabé vlády, které to v Bruselu prostě neumí.

Pokud jde o budoucnost Evropské unie, zůstanu optimistou až do chvíle, kdy mne někdo dokáže přesvědčit o tom, že se hluboce nebo tragicky mýlím. Tento okamžik ještě zdaleka nenastal. Výsledek britského referenda naopak vidím jako novou naději pro ty z nás, kteří stále ještě považují Evropskou unii za v principu dobrou věc. I já věřím, že ode dneška EU nemusí být stejná, jaká byla ještě včera. Záruka pochopitelně neexistuje žádná a naděje není velká, to připouštím. Ale dokud je, dokud to někdo nezkazí, stojí to za pokus. Schválně, dopadne to dobře nebo někdo vyhraje cenu pro evropského kazišuka desetiletí?