Na rybách – myšlenkami na Tchajwanu
Chytám jenom na plavanou. To se chodí s prutem podle vody, používá se splávek k signalizaci záběru a většinou se chytají menší ryby
Chodím na malou říčku, která pramení na svahu Třemšína a vlévá se do Otavy. Je tam hezky, jsou tam ryby a je mi tam dobře. Plavačka je sice aktivní rybařina, ale ne tak, aby se při ní nedalo myslet i na něco jiného.
Onehdy jsem byl zase na rybách. Z mnoha témat, která mi šla hlavou, jsem se jednomu věnoval trochu víc. Cestě předsedy Senátu PČR na Tchajwan. Shodou okolností jsem se před pár dny dostal do krátké diskuse na totéž téma, a tak se k němu vracím do třetice zde.
Otázka v diskusi zněla, zda má nebo nemá jet předseda Senátu na Tchajwan, a když už jede, jestli je to dobře nebo špatně. Můj názor je, že tam jet má a že je to dobře. Totéž si pochopitelně myslí i jiní. Stejně tak si další jiní myslí, že je to chyba nebo přímo hloupost.
Má to jeden háček, jehož přítomnost je vlastně neuvěřitelná. Diskuse či hádka se vede o jedno rozhodnutí a jeho možné důsledky. Měla by se ale vést o něčem jiném – o kompetentnosti lidí, kteří se u nás zabývají politikou. Domácí i zahraniční.
Spor totiž vznikl v důsledku smutné skutečnosti, že Česká republika nemá už řadu let žádnou zahraniční politiku hodnou toho jména. Neexistuje česká zahraniční politika s definovanými strategickými cíli, s dohodnutými taktickými postupy vůči jednotlivým partnerům, s dohodnutými postoji k určitým tématům, s dělbou práce a odpovědnosti mezi institucemi a představiteli státu.
Na neexistenci domácí politické strategie a na obecnou neschopnost najít konsensus napříč politickým spektrem už jsme si zvykli. Parlament ustavičně řeší roztodivné nápady z tvůrčích dílen mozkových trustů politických stran. To je naše domácí scéna, na níž se to nějak nakonec všechno utřese. Občan jen rezignovaně pokrčí rameny, pomyslí si něco o diletantech a všechno to zaplatí.
Na scéně zahraniční politiky je to ovšem jinak. Nikdo, ani ten nejlepší spojenec, nikomu nedaruje ani centimetr prostoru bez boje nebo zadarmo. Dohoda (i doma) vždycky něco stojí. O její dosažení se starají dobře připravení profesionálové. Solidní a dobře vedené země mají ve svých dlouhodobých strategických záměrech jasno. Vědí kam, s kým nebo proti komu jdou. Dovedou pružně měnit nikoli pravidla hry, ale postoje, partnery (to není totéž co spojenec) i protivníky. Vědí, v jakých hranicích se pohybují, kam až mohou uhnout nebo jak daleko mohou zajít.
Nic z toho neplatí pro dnešní Českou republiku. Tento stav nám ve skutečnosti škodí mnohem víc, než případné ekonomické či politické důsledky cesty M. Vystrčila na Tchajwan.
Čínská lidová republika má svou zahraniční politiku a má dobře definované její cíle. Má dobrou analýzu svých partnerů i protivníků, ví, co od nich chce nebo může chtít, ví, jak si o to má říci, ví, co má nabídnout výměnou, má jasnou představu o budoucím vývoji té které relace. Čínská politika vůči ČR se nám nemusí líbit, ale je prostě taková, jakou ji Číňané chtějí mít. Česká republika nemá ani zahraniční politiku, ani bilaterální politiku vůči Číně. Nemá ji ani vůči kterékoli další zemi, nemá ji vůči mezinárodním organizacím. Je to chyba a je to i důkaz, že nemáme profesionální politiky, ale jen placené politické amatéry a kutily. Proto se u nás tak často uplatňuje zdánlivě mazaná taktika „počkáme a uvidíme“.
Jak reagovala česká strana na čínský nátlak? Kakofonií zvuků. Prezident vysílá signály, o nichž je přesvědčen, že jsou pozitivní. ČLR ví velmi dobře, jaká je jeho váha na politické scéně, a tak samozřejmě bere vážně i signály vyslané vládou. Těch je ale málo a jsou málo přesvědčivé, protože si občas protiřečí. To by mělo umět vyjasnit Ministerstvo zahraničí, ale jak to má udělat, když netuší, co kdo z vlády, počínaje jejím předsedou, zítra plácne? Chudáci Číňané možná hledali řešení hádanky v parlamentě. Ale ouha! Sněmovna buď nejasně šumí nebo se bije v prsa a střídavě Čínu haní a chválí. Senát? No, tam sice víme, na čem jsme, jenže jeho váha není taková, aby to situaci vyjasnilo. Český chaos nakonec vyvolal chaotickou a nervózní reakci Číňanů, kteří skrze svého velvyslance začali vyhrožovat jakýmisi nedozírnými ekonomickými následky. Něco na způsob „vzdejte se a nic se vám nestane“. Hrdí Češi se zašprajcovali a Číňan má dales.
Jak to celé dopadne, to samozřejmě nevím. Na nějakou drsnou ekonomickou reakci ze strany ČLR nevěřím. Už jen proto, že realita vypadá trochu jinak, než jak nám ji naši i čínští propagandisté malují – čínské (ČLR) investice na Tchajwanu a tchajwanské v ČLR jsou asi důležitější než celý český trh. Nejedna tchajwanská firma přenesla výrobu na kontinent, nejeden kontinentální manažer pochází z Tchajwanu a naopak, samozřejmě.
Jo, a na těch rybách jsem posledně chytil amura. Délka 67 cm, váha 3,4 kg. Je to jedna z ryb, které u nás zavedli soudruzi v době své vlády. Amur se pase na vodních rostlinách a k nám ho přivezli z Dálného východu, aby pomohl čistit zarůstající a hnijící vodní nádrže. Jak vidět, na záchranu z východních říší se u nás sází už dlouho.
Chodím na malou říčku, která pramení na svahu Třemšína a vlévá se do Otavy. Je tam hezky, jsou tam ryby a je mi tam dobře. Plavačka je sice aktivní rybařina, ale ne tak, aby se při ní nedalo myslet i na něco jiného.
Onehdy jsem byl zase na rybách. Z mnoha témat, která mi šla hlavou, jsem se jednomu věnoval trochu víc. Cestě předsedy Senátu PČR na Tchajwan. Shodou okolností jsem se před pár dny dostal do krátké diskuse na totéž téma, a tak se k němu vracím do třetice zde.
Otázka v diskusi zněla, zda má nebo nemá jet předseda Senátu na Tchajwan, a když už jede, jestli je to dobře nebo špatně. Můj názor je, že tam jet má a že je to dobře. Totéž si pochopitelně myslí i jiní. Stejně tak si další jiní myslí, že je to chyba nebo přímo hloupost.
Má to jeden háček, jehož přítomnost je vlastně neuvěřitelná. Diskuse či hádka se vede o jedno rozhodnutí a jeho možné důsledky. Měla by se ale vést o něčem jiném – o kompetentnosti lidí, kteří se u nás zabývají politikou. Domácí i zahraniční.
Spor totiž vznikl v důsledku smutné skutečnosti, že Česká republika nemá už řadu let žádnou zahraniční politiku hodnou toho jména. Neexistuje česká zahraniční politika s definovanými strategickými cíli, s dohodnutými taktickými postupy vůči jednotlivým partnerům, s dohodnutými postoji k určitým tématům, s dělbou práce a odpovědnosti mezi institucemi a představiteli státu.
Na neexistenci domácí politické strategie a na obecnou neschopnost najít konsensus napříč politickým spektrem už jsme si zvykli. Parlament ustavičně řeší roztodivné nápady z tvůrčích dílen mozkových trustů politických stran. To je naše domácí scéna, na níž se to nějak nakonec všechno utřese. Občan jen rezignovaně pokrčí rameny, pomyslí si něco o diletantech a všechno to zaplatí.
Na scéně zahraniční politiky je to ovšem jinak. Nikdo, ani ten nejlepší spojenec, nikomu nedaruje ani centimetr prostoru bez boje nebo zadarmo. Dohoda (i doma) vždycky něco stojí. O její dosažení se starají dobře připravení profesionálové. Solidní a dobře vedené země mají ve svých dlouhodobých strategických záměrech jasno. Vědí kam, s kým nebo proti komu jdou. Dovedou pružně měnit nikoli pravidla hry, ale postoje, partnery (to není totéž co spojenec) i protivníky. Vědí, v jakých hranicích se pohybují, kam až mohou uhnout nebo jak daleko mohou zajít.
Nic z toho neplatí pro dnešní Českou republiku. Tento stav nám ve skutečnosti škodí mnohem víc, než případné ekonomické či politické důsledky cesty M. Vystrčila na Tchajwan.
Čínská lidová republika má svou zahraniční politiku a má dobře definované její cíle. Má dobrou analýzu svých partnerů i protivníků, ví, co od nich chce nebo může chtít, ví, jak si o to má říci, ví, co má nabídnout výměnou, má jasnou představu o budoucím vývoji té které relace. Čínská politika vůči ČR se nám nemusí líbit, ale je prostě taková, jakou ji Číňané chtějí mít. Česká republika nemá ani zahraniční politiku, ani bilaterální politiku vůči Číně. Nemá ji ani vůči kterékoli další zemi, nemá ji vůči mezinárodním organizacím. Je to chyba a je to i důkaz, že nemáme profesionální politiky, ale jen placené politické amatéry a kutily. Proto se u nás tak často uplatňuje zdánlivě mazaná taktika „počkáme a uvidíme“.
Jak reagovala česká strana na čínský nátlak? Kakofonií zvuků. Prezident vysílá signály, o nichž je přesvědčen, že jsou pozitivní. ČLR ví velmi dobře, jaká je jeho váha na politické scéně, a tak samozřejmě bere vážně i signály vyslané vládou. Těch je ale málo a jsou málo přesvědčivé, protože si občas protiřečí. To by mělo umět vyjasnit Ministerstvo zahraničí, ale jak to má udělat, když netuší, co kdo z vlády, počínaje jejím předsedou, zítra plácne? Chudáci Číňané možná hledali řešení hádanky v parlamentě. Ale ouha! Sněmovna buď nejasně šumí nebo se bije v prsa a střídavě Čínu haní a chválí. Senát? No, tam sice víme, na čem jsme, jenže jeho váha není taková, aby to situaci vyjasnilo. Český chaos nakonec vyvolal chaotickou a nervózní reakci Číňanů, kteří skrze svého velvyslance začali vyhrožovat jakýmisi nedozírnými ekonomickými následky. Něco na způsob „vzdejte se a nic se vám nestane“. Hrdí Češi se zašprajcovali a Číňan má dales.
Jak to celé dopadne, to samozřejmě nevím. Na nějakou drsnou ekonomickou reakci ze strany ČLR nevěřím. Už jen proto, že realita vypadá trochu jinak, než jak nám ji naši i čínští propagandisté malují – čínské (ČLR) investice na Tchajwanu a tchajwanské v ČLR jsou asi důležitější než celý český trh. Nejedna tchajwanská firma přenesla výrobu na kontinent, nejeden kontinentální manažer pochází z Tchajwanu a naopak, samozřejmě.
Jo, a na těch rybách jsem posledně chytil amura. Délka 67 cm, váha 3,4 kg. Je to jedna z ryb, které u nás zavedli soudruzi v době své vlády. Amur se pase na vodních rostlinách a k nám ho přivezli z Dálného východu, aby pomohl čistit zarůstající a hnijící vodní nádrže. Jak vidět, na záchranu z východních říší se u nás sází už dlouho.