Pan šéfredaktor Balšínek z konkurenčního Týden.cz mi radil, že hlavní věc u blogu je lákavý titulek.
Posledně se to jmenovalo „blog č.2“ a kliklo asi 20 000 čtenářů, tak jsem zvědav – jak rady D.B. zaberou.
Pro jistotu doplním i osvědčený spolunázev „blog č.3“.

Dovedl bych vymyslet i chytlavější titulky, ale ředitel školy je očekáváním veřejnosti determinován do role komisního a suchopárného ouřady – tak raději jen decentně.
Hlavní principy bulvárního žánru ale čestně dodržím. To jest: titulek není tak úplně pravda a navazující článek s titulkem nesouvisí.
Prostě jsem posledně neprozřetelně slíbil, že tento blog bude o autech.

Auto je svoboda
V roce 1983 jsem coby žák základní školy s rozšířenou výukou jazyků vycestoval s celou třídou do Sovětského svazu do „družební školy“ kus za Moskvou. Kromě do očí bijící chudoby a tuhého režimu, byla jedním ze silných dojmů i naprostá absence osobních automobilů. Jeden osobák (a to ještě většinou od pohledu služební) připadal tak na deset nákladních aut.
Tehdy jsem přemýšlel, čím je to způsobeno, a dospěl k závěru, že osobní auto je jedním z atributů svobodné společnosti. Lid, který může někam odjet neomezován jízdními řády, není tak úplně pod kontrolou. Koneckonců pokud vezmeme třeba dva světové romány na toto téma (Orwellovo „1984“ a Zamjatinovo „My“) – jejich hrdinové opravdu nemají osobní auto.
Oslavou svobody naopak bývalo – rozjet se po „sedmdesátce“ na Denver a dál na západ do slunné Kalifornie.
Tyhle časy jsou ale pryč a bude hůř.

Zeměpis v roce 1983
Ve škole jsme se učili, že ropa dojde za 23 let, uhlí za 56 let a tak dále. S tím bude mít kapitalismus neuvěřitelné problémy, ale my díky vědecko-technické revoluci problémy mít nebudeme. Kupodivu po 25 letech (a po velkém růstu spotřeby) jsou objevené zásoby ropy víceméně identické a kolísají pouze dle aktuální ceny. Dražší ropa = zásoby rostou a naopak.
Zkrátka až bude jednou vyrobeno poslední benzínové auto (což určitě nastane) – v podzemí bude ležet ropa na ještě nejméně 23 let. Stejně jako se nepřešlo ze dřeva na uhlí, protože došlo dřevo (nebo z kočárů na tramvaje, protože došly kočáry či koně.)
Auta nyní spíš ohrožuje kombinace administrativních, bezpečnostních a ekologických pokusů a opatření.

Bezpečnost především
Slunce praží v červenci v pravé poledne – svítíme. Majitele luxusních aut svítí jen neznatelně, neb jejich luxusní světlomety reagují na situaci. Dědoušek v embéčku svítí jak o život (pak mu jeden reflektor nepůjde v zimě). Je to bezpečnější.
Na leckterých dvouproudovkách, kde je takřka vyloučen pohyb chodce, jezdíme padesátkou. Je to bezpečnější. Děti je třeba uvázat do složitých postrojů, i když jedeme kilometr třicítkou ke školce. Zloděj tak nemusí krást jen rádio, ale i sedačku. Je to bezpečnější. Auta blikají a pípají, když se spolujezdec hned nepřiváže (novější verze již budou rovnou telefonicky udávat na policii). Je to bezpečnější. Je nutné ušikanovat drakonickými bodovými tresty normální řidiče, co občas jedou stovkou mimo obec. Opilý sedmnáctiletý kluk bez řidičáku pak s šesti lidmi na palubě pojede z diskotéky dvojnásob.

Lid souhlasí. Bezpečnost na prvním místě. Zbývá dodat, že i když to zní divně, bezpečnost není jedinou hodnotou a dá se zvyšovat donekonečna. Kromě svícení můžeme i neustále troubit a výstražně blikat. V autě může být povinná přilba a místo dětských sedaček hybernální karbonové skafandry monitorující životní funkce. Rychlost může být omezena na 30 km/h v obci, 60 mimo obec a 90km/h na dálnici. Může se zakázat vyrábět auta rychlejší než 130km/h. Koneckonců s dnešní satelitní navigací bude možno tempomat ovládat přímo z družice. Můžeme zakázat pohyb cyklistů po silnicích a motorek samozřejmě taky. Překračovatelé rychlosti se mohou na místě věšet. Bezpečněji může být vždy.

Co do nádrže?
Než se auta omezí administrativně ještě více, je nutno jejich provoz také zdražit. Přitom si mohou slušně vydělat licencovaní přimíchávači (a jejich politická záštita). To jest z pšenice nemohou být rohlíky, ale bioetanol, to dá selský rozum. Co na tom, že množství zrna nutné k naplnění nádrže jednoho auta skoro odpovídá roční spotřebě člověka (třeba v Africe)? Co na tom, že slavné deštné pralesy (hlavně v Brazílii) se kosí proto, že tam pěstují cukrovou třtinu, a z ní dělají biopaliva? Co na tom, že smradlavé traktory a další vozidla rozvojového světa nutná ke sklizni „biopalivových surovin“ nadělají více čmoudu a skleníkového efektu, než kolik ho biopaliva ušetří?
Jak to bude pokračovat?

Ukončení blogu č. 3 „O autech“
Blog musí být také krátký, navíc mi začíná s maturanty jedna z posledních hodin matematiky. Příště tedy zase něco o školství.