Dne 28. srpna 2008 byl hlavním tématem pořadu ČT2 Události, komentáře, vznik nových zdravotnických pojišťoven. Je zřejmé, že se přiblížil čas velkého byznysu a velcí hráči cítí příležitost investovat do zdravotních pojišťoven.
Z vyjádření jednotlivých aktérů diskuze bylo ihned zřejmé, zda je účastníkem byznysu nebo není. Pan Cikrt vášnivě prohlásil: „Čím více pojišťoven, tím více konkurenčního prostředí a tím lepší podmínky pro pacienty“. Tato věta nepochybně platí. Pokud se však nejedná o veřejnoprávní subjekty, které spravují zdravotnickou daň a jsou přísně vázány zákonem. Druhá věta pana Cikrta však vše uvedla na pravou míru. Prohlásil: „Vydělávání peněz musí mít jasná pravidla“. Posléze dodal, že nejdůležitější je, aby šlo nejvíce peněz ve prospěch pacientů. Přímo čítankový protimluv. Pokud zdravotní pojišťovny budou generovat zisk z vybrané zdravotní daně, těžko může jít víc peněz ve prospěch pacientů.
Je zřejmé, že Ministerstvo zdravotnictví ČR vyslalo jasný signál, že zdravotnické pojišťovny budou privatizovány a kdo přijde první, ten má větší šanci k výdělku. Za sebe musím říci, že zásadně protestuji proti tomu, aby moje daně sloužily k přímému zisku jiných osob. Neznám zemi, kde by stát zákonem nařizoval platit daň a zároveň dovolil, aby podnikatelé ze správy této daně generovali zisk.
Pan náměstek Hroboň argumentoval tím, že z daní se platí dálnice, železnice, soukromé školy a ty také generují zisk. Tudíž, že nechápe proč ve zdravotnictví by to nemělo být stejné. Nevím, proč si většina představitelů státní správy myslí, že každý občan je hlupák. Ve zdravotnictví je také generován zisk, a to jak lékaři, nemocnicemi, lékárnami a dalšími subjekty. Tyto subjekty však nejprve musí poskytnout nějakou službu, aby mohly z veřejných peněz generovat zisk. Je to stejné, jako když z daní stavební firma postaví dálnici, budovu apod. a na této stavbě realizuje svůj zisk. Finanční úřady však spravují naše daně, bez toho aniž by na nich profitovaly.
Velmi dojemné bylo vystoupení ředitele zdravotní pojišťovny Agel pana Horáka. Nejprve se snažil diváky přesvědčit, že ačkoli Agel vlastní devět nemocnic, sedm poliklinik a nyní i zdravotní pojišťovnu, tak vše dělají proto, že chtějí rozhýbat zdravotnictví a pomoci pacientům. Na otázku redaktorky pořadu, zda je pravda, že platí lékařům 800,-Kč za každého pojištěnce, kterého získají pro pojišťovnu, uvedl, že přispívají lékařům 800,-Kč za získaného pojištěnce. A to je právě důkaz toho, že všechny peníze vrací zpět do zdravotnictví.
Myslím si, že uvedená diskuze jasně ukázala budoucí vývoj ve zdravotnictví. Další úvahy ponechávám na laskavém čtenáři.
Prezident Václav Klaus výrazně rozčeřil okurkovou politickou scénu svým komentářem ke konfliktu mezi Gruzií a Ruskem. Svým prohlášením se nepostavil na stranu Ruska, ale jasně pojmenoval neuvěřitelnou neodpovědnost politiků Gruzie.
Skoro to vypadá, jako by prezident Michail Saakašvili a další politici Gruzie byli ve skutečnosti řízeni z Ruska, protože svým neuváženým činem, nemohli pro něj nic lepšího udělat. Všem politikům Gruzie muselo být jasné, že s pár tisíci vojáky nemohou uspět. Zcela triviální analýza situace by je musela varovat před jakýmkoliv vojenským dobrodružstvím.
Rusko dlouhodobě provokovalo Gruzii. Snažilo se a dodejme, že úspěšně, získat obyvatelstvo Jižní Osetie na svojí stranu. Z tohoto pohledu lze trochu pochopit netrpělivost představitelů Gruzie. Nelze však souhlasit s tím, že zvolili zcela nesmyslný útok. Ztratili definitivně jakoukoliv možnost, aby obyvatelé Jižní Osetie akceptovali příslušnost ke Gruzii. Dali šanci Abcházii, aby udělala, možná definitivní, krok k odtržení od Gruzie. Podle mého mínění je však nejhorší ta skutečnost, že pro Gruzii se pravděpodobně nenávratně vzdálila možnost vstupu do NATO.
Často se uvádí, že vpád Ruska do Gruzie připomíná vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. To je naprostý nesmysl, protože ten první krok udělala Gruzie. Myslím si, že tento fakt nelze zakrývat, byť můžeme mít sympatie a pochopení pro malý stát v srdci Kavkazu. Pravda je někdy těžko přijatelná, ale ještě horší je když nemáme odvahu jí říct nahlas. Je tu však jiná podobnost mezi událostmi v roce 1968 a současnou krizí v Gruzii. Je to až neuvěřitelná naivita politiků tehdejšího Československa a naivita nové politické elity v Gruzii.
Stejně jako v roce 1968 Dubček a spol. naivně věřili, že Rusko nepoužije vojenskou sílu, tak Saakašvili a jeho spolupracovníci spoléhali na to, že Rusko nebude okamžitě vojensky reagovat. Stejně jako my jsme spoléhali na OSN, NATO, USA a já nevím ještě koho dalšího, že okamžitě zasáhnou a Rusko ustoupí, tak stejně politici Gruzie spoléhají na všechny možné síly, že za ně vybojují zbytek války.
Jak naivní. Gruzinští politici se nejprve měli seznámit s naší nedávnou historií, aby pochopili, co to znamená „dočasný pobyt armád“. Teď už to bude jen dlouhá přetahovaná mezi mocnostmi, ale Gruzii to nic nepřinese. Prohrála všechno.
Nevím zda okurková sezona dosáhla svého vrcholu nebo je to nový styl naší jediné veřejnoprávní televize. V pátek prvního srpna bylo hlavním tématem pořadu „Události – komentáře“ údajné vylučování pana Šloufa z ČSSD.
Nezasvěcený divák, který sledoval téměř dvaceti minutovou debatu o jednání jakéhosi orgánu sociální demokracie o panu Šloufovi, musel nabýt dojmu, že v této zemi již nemáme žádné starosti a tudíž se můžeme zabývat členstvím privátních osob v jednotlivých stranách.
Zasvěcený divák však musel dostat vztek. Jak je možné, že za peníze koncesionářů věnuje veřejnoprávní televize tolik času členství ve straně zcela privátní osobě, která se neuchází o žádné veřejné zakázky. Je to o to horší, že bylo věnováno tolik času bývalému komunistickému aparátčíkovi a během celého pořadu to aktéři debaty vůbec nezmínili.
Celá debata byla o „netématu“ jak s oblibou říkával Karel Kühnl. Je to uměle nastolené téma, které má vyplnit čas určený na zpravodajství a pravděpodobně přesvědčit televizního diváka, že těmito „netématy“ žije naše společnost. Ve skutečnosti debata ukazuje bídu naší společnosti, která má před sebou jiné obrovské problémy a neřeší je. Je ostudné, že bývalý komunistický funkcionář je považován za celebritu, má obrovský prostor v mediích a je využíván napříč politickým spektrem.
Nesmyslnost celé debaty se ukázala, když politolog Jan Bureš říkal, že postup ČSSD vůči panu Šloufovi vychází ze stanov strany. Ty zavazují členy strany respektovat usnesení orgánů a při jejich nerespektování může člen očekávat trest. K tomu dodal, že to je standardní ustanovení stanov politických stran. Na tuto větu reagoval další účastník diskuse redaktor Bohumil Pečinka s prohlášením, že ustanovení o respektování usnesení orgánů stran jejími členy není standardní součástí stanov stran. Dále prohlásil, že toto ustanovení má pouze jedna strana a takové usnesení je důsledkem demokratického centralismu.
Nepředpokládám, že pan Pečinka nezná způsob řízení politických stran a tak vědomě klamal. Každá politická strana je hierarchicky řízený subjekt. Pokud není, tak zajde na úbytě – příklady ODA, US a jiné. Pan Pečinka si tuto skutečnost může ověřit například ve stanovách ODS. V čl. 3, odst. 4 písm. f se uvádí „členství ve straně zaniká zrušením členství místním sněmem z důvodu závažného porušení povinností stanovených v čl. 3, odst. 8“. V odst. 8 se v písm. i uvádí „člen je povinen respektovat usnesení a rozhodnutí orgánů strany“. Zkrátka, když člen nerespektuje orgány strany, může být vyloučen, a to platí napříč celým politickým spektrem.
Naše media místo nastolování závažných celospolečenských témat většinou pouze diskutují o tom, kdo s kým se sešel, proti komu, o frakcích či nefrakcích, kdo s kým mluví či nemluví. Jako by nebylo jiných témat. Je však možné, že debata, kterou považuji za zcela zbytečnou, měla ve skutečnosti ukázat, že tím nejdůležitějším člověkem, který řídí naše osudy nejsou demokratické instituce, vláda a parlament, ale jakýsi bývalý komunistický aparátčík, se kterým všichni mluví a všichni ho potřebují.