V návrhu státního rozpočtu na rok 2009 lze nalézt velmi nebezpečný trend, kterým je chystané snížení prostředků na sociální služby. Hlavní argumentace předkladatelů státního rozpočtu spočívá v licitaci o kolik miliard korun narostly výdaje na sociálních služby v posledních dvou letech. Je sice pravdou, že v posledních dvou letech vzrostly výdaje v této oblasti asi o 9 mld. Kč, přesto je celý systém hluboce podfinancován.
Základním problémem je, že oblast sociálního zabezpečení neprošla důslednou transformací a stále u nás platí základní instrumenty poplatné době ve které vznikly. Je to část zákona o sociálním zabezpečení z roku 1988 a vyhláška z roku 1991, kterou se tento zákon provádí. Stále jsou účinné mechanismy podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením, které byly nastaveny na počátku 90 let a reagovaly na tehdejší vývoj nezaměstnanosti. Tyto nástroje jsou málo účinné a velmi často zneužívané. Společnost akceptovala, že při transformaci bankovního systému bylo do bankovnictví „nalito“ 500 mld. Kč, že při transformaci průmyslu byly investovány další stovky miliard korun. Nechce však přijmout, že transformace sociálního systému bude nutně také něco stát.
MPSV ČR ví lépe než kdokoliv jiný, že mzda pracovníků v sociálních službách je prakticky nejnižší v celém spektru zaměstnání. Je komické slyšet, že budou stávkovat policisté jejichž průměrný plat je 30.000,-Kč a na druhé straně nikoho téměř nezajímá, že velmi těžkou práci, která hraničí až se sebeobětováním, vykonávají lidé v sociálních službách za průměrnou mzdu 14.000,-Kč.
Jako nefér vidím argumentaci, že senioři a další osoby závislé na sociálních službách zneužívají příspěvek na péči. Jde o velmi nebezpečný populismus. Z analýzy využívání příspěvku na péči, jasně vyplývá, že tito lidé příspěvek de facto zneužívat nemohou. Jeho výše je natolik nízká, že uživatelé si mohou zaplatit službu v rozsahu 3 až 12 dnů v měsíci, a to podle výše přiznaného příspěvku na péči. Vždycky mě popadne vztek, když vidím úředníka s vykulenýma očima jak barvitě popisuje, že rodič dítěte s postižením, utrácí peníze z příspěvku na péči třeba za potraviny. „Přeci příspěvek na péči je na nákup služeb!“ To je tak těžké pochopit, že dítě či senior si (de facto) od rodiče či vlastního dítěte kupuje péči? Je to služba bez odpočinku, někdy 24 hodin. Takový pečovatel nemá žádný příjem a má zřejmě žít ze vzduchu. Féroví jsou v této věci ve Švédsku. Každý příjemce příspěvku na péči si musí službu buď objednat od agentury nebo musí uzavřít pracovně-právní vztah s osobou, která o něj pečuje. Je jedno zda je to rodič, dítě, sourozenec, soused či jiná blízká osoba.
Zákon o sociálních službách přinesl nepochybně mnoho nových možností, obsahuje však i chyby a nedodělky. Základní systémovou chybou je dotační řízení pro poskytovatele sociálních služeb. Každý poskytovatel musí každoročně znovu žádat o přiznání dotace na svoji službu. Neví co bude za příští rok, za dva. Tato nejistota vede k jedinému. Provozovatelé terénních sociálních služeb neinvestují do služeb, neinvestují do propagace, do zařízení, do ničeho. Vědomí nejistoty vede k udržování toho co vzniklo na zelené louce ještě před platností zákona o sociálních službách. Vláda na jedné straně schvaluje koncepci transformace sociálních služeb a na druhé straně nevytváří rovné podmínky v přístupu k veřejným zdrojům a dokonce usiluje o zkrácení dotací pro příští období.
Jedná se o krátkodobou politiku. Vzhledem k neodvratnému zvyšování počtu lidí potřebujících sociální služby, je nezbytné se rozhodnout pro zásadní a radikální změnu ve způsobu financování, která povede k rozvoji terénních sociálních služeb, a také k péči uprostřed rodin. Tyto radikální kroky však budou mít své náklady a je třeba s nimi do budoucna počítat. Tak jako v ostatních odvětvích se transformace neobešla bez masivní finanční podpory, tak ani systém sociálního zabezpečení se bez této finanční injekce neobejde. Čím dříve si to uvědomíme, čím dříve se do toho pustíme, tím menší tyto náklady budou.
Titulek jsem si vypůjčil z článku Radima Lhotáka, který byl uveřejněn ve společensko-kulturní revue „Konec konců“, a to proto, že v mnohém se z jeho názory ztotožňuji.
Velmi často se holedbáme svobodomyslností naší společnosti a libujeme si jak v pluralitě názorů neznáme žádná tabu. Ani si neuvědomujeme, že místo starých ideologií nastupují nové ideologie a vytvářejí se nová tabu. Můžeme sice všichni diskutovat o všem, ale u některých témat působí jakási autocenzura. Jedním z těchto témat je nepochybně ideologie feminismu a politika gendru.
Radim Lhoták ve svém článku uvádí: „Tato ideologie nerespektuje, že morální kodex svobodné společnosti je platný pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví. A že zásady rovnoprávnosti nelze aplikovat do soukromé sféry či do organizace zájmových skupin a vztahů vzniklých na základě svobodné vůle jejich členů“. Konec citace.
Dnes jsme svědky toho, že demokratický stát, existující ze svobodné vůle občanů, který jediný má právo určovat pravidla, se nám do soukromí a našich občanských aktivit prakticky neplete. Neustále však do nich chtějí zasahovat ti kteří „vědí“ kolik má být mužů a žen v různých spolcích, občanských iniciativách, politických stranách, ale i v soukromých společnostech apod.
Kdokoliv by se chtěl proti tomuto modelu tzv. „gender mainstreamingu“ postavit, bude považován téměř za hlupáka, který nechápe nové trendy ve společnosti a zakrněl někde v devatenáctém století. A tak všichni mlčíme a očekáváme co se bude dít. Jako bychom zapomněli, že kdo mlčí ten souhlasí. Budu se vždycky bít za to, že žena má za svojí práci dostat stejnou mzdu jako muž na stejném pracovišti. Budu vždycky podporovat rovnost příležitostí k rozvoji osobnosti. Nemohu však souhlasit s tím, že tyto problémy se stávají podhoubím nové ideologie, která směřuje k vytváření kast. To by byla cesta zpět.
Genderová politika, ale také politika vůči ostatním skupinám nějak stigmatizovaných lidí, je založena na společných afirmativních akcích. Považuji tento trend za chybný a možná v budoucnosti za velmi nebezpečný. Ztrácí se v nich aspekt individualismu. Projekty podporující skupiny slabších a problémových lidí jsou koncipovány bez ohledu na individuální potřeby jednotlivce. Každý Róm či osoba se zdravotním postižením se nutně nemusí cítit diskriminovány. Je však důležité, ve spolupráci s nimi, individuálně vyrovnat jejich potřeby, aby měli stejnou šanci ve společnosti.
Genderová politika se nepochybně individuálnímu přístupu ke každému jednotlivci výrazně odchyluje. Nařizovat rovnost a mocensky jí prosazovat prostřednictvím zákonů je další diktát. Státy vynakládají obrovské částky za genderové studie a posilují tak vytváření této nové ideologie. Měli bychom si dobře pamatovat, že každá ideologie se v průběhu času mění v nástroj k zotročení lidí.
Pan Mgr. Tomáš Cikrt, ředitel odboru komunikace s veřejností Ministerstva zdravotnictví ČR, má svůj web. Na tom není nic divného, protože současný rozvoj elektronické komunikace umožňuje každému občanovi, aby si zřídil svoje webové stránky.
Při prohlížení „Cikrtovin“ však musí trochu přemýšlivý čtenář zapochybovat o patřičnosti jejich pojetí. Skutečnost, že se sám pasuje do role Yody z Hvězdných válek, tedy do role moudrého bojovníka za dobro, je pouze věcí pana Cikrta a pravděpodobně souvisí s tzv. „napoleonským komplexem“.
Zcela nepřijatelná je zřejmá orientace stránek na politická témata a zesměšňování politických představitelů. Nemám nic proti zesměšňování politiků a politických témat médii, politiky či občany. Jsem však hluboce přesvědčen, že vysoký státní úředník si takový luxus nemůže a nesmí dovolit.
Pan Cikrt nemá žádný mandát od občanů. Byl jmenován do vysoké státní funkce, aby sloužil státu a občanům. Za tuto službu jej občané ze svých daní platí, a to velmi dobře. Jako ministerský úředník má zvýšený plat o 25 % proti ostatním úředníkům státu. Vyšší plat je kompenzací, že ze zákona nemůže například podnikat a očekává se od něj loajalita ke státním orgánům, ale také k voleným orgánům této země. Tudíž je nepřípustné, aby vysoký státní úředník, na svých webových stránkách, zesměšňoval poslance a další politické představitele.
Pan Cikrt si poslání svého odboru, „komunikace s veřejností“, již dlouho plete s politickou agitkou. Úlohou jeho odboru a jeho osobně je korektně informovat o činnosti úřadu, připravovaných legislativních opatřeních a věcná obhajoba činnosti ministerstva. Nemůže vést politickou polemiku. Od toho jsou politici, kteří také skládají ze svých činů účet při volbách. Pan Cikrt se neodpovídá občanům, ale jen ministrovi. Proto se také nemá účastnit veřejných politických diskusí.
Pan Cikrt by si měl vybrat mezi politikem a vysokým úředníkem. Obojím nelze být. Protože jsem přesvědčen, že pan Cikrt vůbec nepochopil svojí roli vysokého ministerského úředníka, měl by z ministerstva odejít.