V návrhu státního rozpočtu na rok 2009 lze nalézt velmi nebezpečný trend, kterým je chystané snížení prostředků na sociální služby. Hlavní argumentace předkladatelů státního rozpočtu spočívá v licitaci o kolik miliard korun narostly výdaje na sociálních služby v posledních dvou letech. Je sice pravdou, že v posledních dvou letech vzrostly výdaje v této oblasti asi o 9 mld. Kč, přesto je celý systém hluboce podfinancován.

Základním problémem je, že oblast sociálního zabezpečení neprošla důslednou transformací a stále u nás platí základní instrumenty poplatné době ve které vznikly. Je to část zákona o sociálním zabezpečení z roku 1988 a vyhláška z roku 1991, kterou se tento zákon provádí. Stále jsou účinné mechanismy podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením, které byly nastaveny na počátku 90 let a reagovaly na tehdejší vývoj nezaměstnanosti. Tyto nástroje jsou málo účinné a velmi často zneužívané. Společnost akceptovala, že při transformaci bankovního systému bylo do bankovnictví „nalito“ 500 mld. Kč, že při transformaci průmyslu byly investovány další stovky miliard korun. Nechce však přijmout, že transformace sociálního systému bude nutně také něco stát.

MPSV ČR ví lépe než kdokoliv jiný, že mzda pracovníků v sociálních službách je prakticky nejnižší v celém spektru zaměstnání. Je komické slyšet, že budou stávkovat policisté jejichž průměrný plat je 30.000,-Kč a na druhé straně nikoho téměř nezajímá, že velmi těžkou práci, která hraničí až se sebeobětováním, vykonávají lidé v sociálních službách za průměrnou mzdu 14.000,-Kč.

Jako nefér vidím argumentaci, že senioři a další osoby závislé na sociálních službách zneužívají příspěvek na péči. Jde o velmi nebezpečný populismus. Z analýzy využívání příspěvku na péči, jasně vyplývá, že tito lidé příspěvek de facto zneužívat nemohou. Jeho výše je natolik nízká, že uživatelé si mohou zaplatit službu v rozsahu 3 až 12 dnů v měsíci, a to podle výše přiznaného příspěvku na péči. Vždycky mě popadne vztek, když vidím úředníka s vykulenýma očima jak barvitě popisuje, že rodič dítěte s postižením, utrácí peníze z příspěvku na péči třeba za potraviny. „Přeci příspěvek na péči je na nákup služeb!“ To je tak těžké pochopit, že dítě či senior si (de facto) od rodiče či vlastního dítěte kupuje péči? Je to služba bez odpočinku, někdy 24 hodin. Takový pečovatel nemá žádný příjem a má zřejmě žít ze vzduchu. Féroví jsou v této věci ve Švédsku. Každý příjemce příspěvku na péči si musí službu buď objednat od agentury nebo musí uzavřít pracovně-právní vztah s osobou, která o něj pečuje. Je jedno zda je to rodič, dítě, sourozenec, soused či jiná blízká osoba.

Zákon o sociálních službách přinesl nepochybně mnoho nových možností, obsahuje však i chyby a nedodělky. Základní systémovou chybou je dotační řízení pro poskytovatele sociálních služeb. Každý poskytovatel musí každoročně znovu žádat o přiznání dotace na svoji službu. Neví co bude za příští rok, za dva. Tato nejistota vede k jedinému. Provozovatelé terénních sociálních služeb neinvestují do služeb, neinvestují do propagace, do zařízení, do ničeho. Vědomí nejistoty vede k udržování toho co vzniklo na zelené louce ještě před platností zákona o sociálních službách. Vláda na jedné straně schvaluje koncepci transformace sociálních služeb a na druhé straně nevytváří rovné podmínky v přístupu k veřejným zdrojům a dokonce usiluje o zkrácení dotací pro příští období.

Jedná se o krátkodobou politiku. Vzhledem k neodvratnému zvyšování počtu lidí potřebujících sociální služby, je nezbytné se rozhodnout pro zásadní a radikální změnu ve způsobu financování, která povede k rozvoji terénních sociálních služeb, a také k péči uprostřed rodin. Tyto radikální kroky však budou mít své náklady a je třeba s nimi do budoucna počítat. Tak jako v ostatních odvětvích se transformace neobešla bez masivní finanční podpory, tak ani systém sociálního zabezpečení se bez této finanční injekce neobejde. Čím dříve si to uvědomíme, čím dříve se do toho pustíme, tím menší tyto náklady budou.