Vláda je v totálním rozvalu, ale pořád se tváří jako, že ona je tím mesiášem, který spasí naší zemi. K tomu ještě jednotliví představitelé koaličních stran dodávají, že byli občany povoláni k tomu, aby provedli reformy.
Je to skutečně neuvěřitelná necitlivost k tomu co občané chtějí a proč dali mandát právě stranám koalice. Ve volebních programech, až na maličkosti, nebyly popsány kroky, které jsou nyní navrhovány. Nehledě na to, že vláda zcela ztratila kredit a tudíž také legitimitu k předkládání jakýchkoliv návrhů.
Vláda, v rámci tzv. reformních kroků, navrhuje tři základní oblasti reforem.
- Koncept důchodové reformy, tedy vlastně částečné vytunelování průběžného důchodového systému, který je založen na převedení části sociálního pojistného do soukromých penzijních fondů, které prý občanům přinesou mnohem větší důchody. Skutečnost, že ve světě se prakticky nikde penzijní fondy neosvědčily, nechává vládu v klidu. Vůbec si pak nepřipouští, že občané už teď ztratili důvěru v privátní penzijní fondy a tak jejich krach je nevyhnutelný.
- Reforma zdravotnictví je založena na tzv. standardech léčebné péče a privatizace části zdravotnických zařízení. Standardy jsou zvláštní věcí. Nedávno je popsal jeden lékař. Bude-li občan chudý, bude mu operován žlučník tradičně a nikoliv laparoskopicky. To způsobí větší riziko operace, podstatně delší dobu hospitalizace, tím vyšší náklady v nemocnici a delší dobu v pracovní neschopnosti. Ekonomický přínos je nulový nebo ztráta. O privatizaci nemá cenu hovořit.
- Třetím reformním krokem je tzv. sociální reforma. Protože znám velmi dobře předložené zákony této „reformy“, troufnu si říci, že se jedná o hluboké nesystémové změny, které povedou k narušení celého sociálního systému. Základem reforem je tzv. sociální karta, která má být současně platební kartou. Fungování systému sociální karty si budou platit příjemci sociální pomoci sami ze svých dávek. Karta současně umožní sledovat jednotlivé občany co, kdy a kde nakupují, kde se pohybují apod. Je to opencard II. Pro správce systému zaručený business.
Těmito třemi reformními kroky současná vláda odůvodňuje svoje setrvání, i když je zřejmé, že rozpory mezi jednotlivými koaličními stranami jsou takového charakteru, že zcela ztratila kredit a důvěryhodnost. Bez kreditu a důvěry není možné nejen vládnout, natož pak hovořit o reformách, které ve skutečnosti žádnými reformami nejsou. Za každým připravovaným tzv. reformním krokem je zřejmý něčí privátní zájem. To nejsou reformy ve prospěch státu a jeho občanů, to jsou reformy jednotlivých ekonomických skupin. Takové reformy já nechci a tak z vlády odejděte.
V souvislosti s děním kolem Sazky a několika podaných návrhů na změnu loterního zákona probíhá diskuse o tomto druhu podnikání.
Loterní byznys je lukrativní podnikání, a proto většina zemí tuto oblast upravuje zvláštní legislativou a stanoví odvody na tzv. dobročinné účely. Obdobně je tomu i u nás, i když v mnohém se významně odlišujeme. Není standardní, aby v zemi byla jedna monopolní loterní společnost, není standardní, aby většina výnosů všech sázkových her byla směrována do sportu. Dokonce je to určitá anomálie, mnoho politiků to považuje za správné a považují sport za dobročinnost, i když všichni víme, že sport dokáže, více než jiná činnost, získat prostředky od sponzorů. V Evropě se řídí zásadou – hazard a loterie vnáší do společnosti negativní externality a tak výtěžky z nich musí vyvažovat tyto negativní jevy. Proto jsou směrovány především do čistě humanitární oblasti.
V zahraničí se často setkáme s tím, že neziskové organizace samy vlastní loterie a z jejího výtěžku hradí svojí činnost. Typickým příkladem je organizace nevidomých ONCE ve Španělsku, která provozuje loterii. Je na státu zcela nezávislá a realizuje řadu velkých projektů ve prospěch nevidomých.
V Česku je situace zcela jiná, to však není pouze v oblasti hazardu. Humanitární organizace spoléhají na společnosti provozující hrací automaty a terminály, protože jediná klasická loterie je v područí sportu. Jakkoliv můžeme mít k hracím automatům negativní stanovisko, ukazuje se, že pouze společnosti, které je provozují, jsou ochotné pomáhat neziskovým organizacím. Jenže i na tuto oblast si už brousí zuby řada politiků. Jedni pod vidinou ozdravění společnosti, druzí ve snaze zalepit ze zisku loterních společností díry v rozpočtu státu či měst, vymýšlejí jak na ně. Proto dnes leží v Poslanecké sněmovně několik návrhů novel zákona o loterních společnostech, jejichž společným jmenovatelem je zmocnit se výnosů těchto společností.
Jako hlavní argument u všech podaných návrhů se uvádí, že loterní společnosti často „perou“ svoje výnosy, přes jimi založené NNO. Stačí však, aby stát stanovil databázi neziskových organizací, kterým mohou být poskytovány prostředky z povinného odvodu na veřejně prospěšný účel (VPÚ), a problém je vyřešen. V parlamentních kuloárech se povídá, že někteří politici se snaží, po krachu Sazky, získat pro sport peníze zdaněním společností provozujících hrací automaty.
Státní rozpočet v posledních letech značně snižuje podporu neziskového sektoru. Odhaduji, že za posledních pět let byly výdaje státu na neziskový sektor sníženy až o 50 %. Velké obchodní společnosti podporují sport, politické strany nebo jednotlivosti, které jsou marketingově dobře využitelné. Nemáme schváleny asignace pro neziskový sektor, a tak peníze z hazardu jsou jedny z mála, o které mohou neziskové organizace volně soutěžit.
Politici všech stran by si měli důkladně rozmyslet, co vlastně chtějí dosáhnout novelou loterního zákona. Odvod VPÚ do státního rozpočtu se slibem, že stát bude dotovat neziskové organizace, může způsobit úplnou závislost těchto organizací na státu. To je však proti smyslu jejich činnosti. Je však možné, že někteří politici usilují o to, aby si podmanili i tuto část společnosti. V takovém případě však nejdeme vpřed, ale vracíme se do dob minulých.
Určeno pro deník Právo