Sociální karta jako stigma a tunel.

V posledních dnech se snaží představitelé ministerstva práce a sociálních věcí přesvědčit veřejnost o prospěšnosti zavedení tzv. sociální karty. Jedná se o jakýsi hybrid mezi klasickou sociální kartou, která je ve světě používaná k identifikaci nároků a bankovní platební kartou. S laskavým svolením JUDr. Jana Hutaře použiji některé argumenty k osvětlení zásadního odmítavého stanoviska k tomuto projektu.

Podle ustanovení § 4b zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce ČR, je sociální karta veřejnou listinou, obsahující identifikaci jejího držitele, a je průkazem TP, ZTP nebo ZTP/P podle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Sociální karta má mít tyto funkce: identifikační - pro účely průkazu oprávněné osoby; autentizační – pro účely ověření oprávněné osoby ve vztahu k jednotnému informačnímu systému práce a sociálních věcí; platební – pro účely sociálních dávek a dávek v nezaměstnanosti.

Je zcela nepřijatelné, aby jakýkoliv identifikační doklad umožňoval sledovat platby, místa, částky i strukturu zboží či služeb, které byly kartou placeny. Sociální karta v tomto pojetí je prakticky očipováním lidí, je nástrojem, umožňujícím nejhrubší porušování soukromí. Je v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, zejména s čl. 1 o svobodě a rovnosti v důstojnosti a právech; čl. 3 a čl. 4, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Mezi ně bezesporu patří svoboda a rovnost důstojnosti, právo na ochranu důstojnosti a dobrého života, ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromaždováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Je evidentní, že zavedení sociální karty tak jak je navrhováno, je v rozporu s rovnými právy občanů i ve smyslu čl. 10 Listiny a čl. 4, zakazujícím zákonnou úpravu, která by porušovala základní práva a svobody.

Již samo zavedení sociální karty nutně znamená stigmatizaci jejího držitele (viz v diskusích velmi často používaný pojem „socka“). Držitel karty bude nutně, přinejmenším v části společnosti dehonestován – „i platit za něj musí úřad“. Taková osoba bude považována za osobu méněcennou, neschopnou života za podmínek, za nichž žijí a s penězi nakládají ostatní lidé?! V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že osoby se zdravotním postižením potřebují pomoc společnosti nikoliv proto, že by se vyhýbaly práci, ale proto, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny zvládat bez pomoci některé životní situace. Zpravidla si tuto situaci nepřivodily samy, a tudíž i jejich dehonestace prostřednictvím podivných karet je nepřípustná a slušný stát jí nedělá.

Zavedení sociální karty, jako platební karty a její správa budou bezpochyby finančně velmi náročné. Podle návrhu má být používána mimo jiné k výplatě příspěvku na péči, rodičovských dávek, ale i dávek v nezaměstnanosti. Podíváme-li se na měsíční pohyb v této oblasti, např. v průběhu měsíce března 2011, bylo na úřadech práce nově zaevidováno 49 463 osob a z evidence úřadu práce odešlo celkem 68 597 uchazečů. Bylo by tedy vydáno 49 463 nových sociálních karet a odebráno 68 597. Obdobný pohyb je u příspěvku na péči, či u rodinných dávek. Software těchto karet a platby bude spravovat vybraný bankovní dům. Lze předpokládat, že držitelů těchto karet může být více než jeden milión a měsíční objem prostředků se bude pohybovat kolem 30 mld. Kč. Předkladatelé zákona navrhují, aby poplatky z bankovních transakcí si platili klienti z přiznaných sociálních dávek.

Je to skvělý kšeft. Zákon nařídí občanům provádět platby u konkrétní banky a ještě jim nařídí, aby si výdaje z bankovních operací zaplatili sami. To je dokonalá sociální politika, pouze příjemce pomoci není potřebný občan, ale bankovní svět.