Václav Krása

29. 01.

Integrace muslimů není možná.

Václav Krása Přečteno 5723 krát

Pan Trewor Phillips prohlásil na pondělním setkání think-tanku Policy Exchange ve Westminsteru následující slova: „Neustálé předstírání, že se nějaká skupina nakonec změní a bude stejná jako my, je zřejmě tou nejhrubší formou neúcty, protože tím vlastně říkáte, že jejich jiné způsoby, z nichž některé se nám nemusejí líbit, jsou způsobeny tím, že ještě neuzřeli světlo. Ale oni prostě jen vnímají svět jinak než my,” dodal. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/393120-muslimska-komunita-se-neintegruje-je-naivni-to-po-ni-vubec-chtit-rekl-exsef-britske-rady-pro-rovnost.html

Toto jsou klíčová slova, abychom vůbec pochopili co se děje a jak jsme neustále ohlupováni. Je přeci logické, že muslimové se nemůžou vzdát svojí kultury, způsobu života, svojí víry a svého právního řádu, protože by tím popřeli sami sebe. Proto také všechny řeči o integraci jsou falešné a nevycházejí z reality, a proto také ve všech zemích, kde je větší komunita muslimů, si vytvářejí vlastní uzavřená společenství.

Samozřejmě, že nic neplatí absolutně a jednotlivci z řad muslimů se občas zcela integrují do evropského způsobu života. Pokud však čelíme masívní imigraci muslimům, měli bychom vzít slova pana Trewora Phillipse vážně a imigrační politiku zcela změnit a podřídit jí skutečnosti, že existuje vážné nebezpečí nemožnosti integrace velké komunity muslimů do evropského společenství. Naplníme tím také tak často zmiňované „evropské hodnoty“, a sice tím, že nebudeme ponižovat muslimy a nutit je přebírat náš způsob života.

Domnívám se, že teze pana Phillipse je pravdivá, protože je logická a je v souladu i s našimi zkušenostmi. Ještě po více než stu letech existuje v rumunském Banátu česká menšina, která si zachovává svoje zvyky a kulturu. Problém muslimů je v tom, že oni si nepřinášejí pouze svojí kulturu, ale zcela odlišný způsob života, vlastní víru a vlastní právní systém, který je s právem evropského společenství zcela neslučitelný.

Pokud přijmeme skutečnost, že větší komunita muslimů se nemůžeme integrovat, potom musíme zcela změnit naše jednání. Musíme přijmout právo muslimů na jejich způsob života, jejich právní systém, ale také jim musíme zcela jasně říci, že nemohou počítat s tím, že se až na jednotlivce trvale usadí v našem prostoru. Evropští politici by měli mít odvahu říci tuto věc zcela nepokrytě a přestat s podivnou mediální masáží evropské populace, která je stejně zcela neúčinná. Zároveň by zastavili růst obliby různých stran, které se vezou převážně na protiimigrační vlně.

Druhým krokem, a to asi nejtěžším, je rozhodnutí, jak dál. V této situaci vidím pouze dvě rozumná řešení. První je, téměř eliminovat imigraci muslimů do Evropy a samozřejmě se výrazně podílet na nákladech budování táborů, kde tito lidé přečkají dobu válek. Druhé řešení, a to asi obtížně uskutečnitelné, je vyčlenění části území evropských zemí pro dočasný pobyt utečenců z válečných oblastí. Zdůrazňují pouze dočasný pobyt a pouze těch lidí, kteří jsou opravdu ohroženi válečným běsněním. Myslím si však, že toto řešení by pravděpodobně přinášelo řadu konfliktů a i logisticky by bylo velmi obtížné.

Dosavadní zkušenost však ukazuje, že evropští státníci nejsou schopni racionálního uvažování a rázných řešení, ale radši se vyhýbají zásadním a systémovým opatřením. Tím však vytvářejí velmi nebezpečné prostředí. U tohoto problému neplatí, že bude „vysezen“. Obyvatelstvo se radikalizuje a hrozí vážné střety, které mohou vést k zásadní změně politického prostředí, které je smete.

16. 01.

Odebrání devítiměsíční holčičky ukazuje závažný problém.

Václav Krása Přečteno 3928 krát

Ve svém komentáři ke kauze devítiměsíční holčičky pan Martin Fendrich, jak už je jeho zvykem, relativizuje a zpochybňuje celou situaci a medializaci problému s tím, že máme pouze jednostranné informace, to znamená, dle jeho mínění nedostatečné a zkreslující.
Jistě si připadá hrdinsky, že nepodléhá většinovému názoru a je pravděpodobně hrdý na svůj racionální úsudek. Tento případ je však přeci jenom podstatně jiný proti případu dětí pani Michalákové. U devítiměsíčního dítěte si dovedu představit jeho odebrání rodině pouze v případě týrání takového dítěte. Vzhledem k nemoci holčičky a její časté hospitalizaci v nemocnici je tato varianta prakticky vyloučena.
Nevím, s kolika rodinami, které pečují o těžce nemocné dítě, se pan Fendrich potkal a nakolik zná problémy takových rodin. Jejich strach o dítě je vysoce emoční záležitostí a tito lidé se chovají často neracionálně, a snaží se chytat každé možnosti, jak situaci řešit. Proto také rodiče nevyužili všechny možnosti zapojení Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí (ÚMPOD) a nyní ve strachu bijí na poplach a křičí na všechny strany.
Odebrání devítiměsíčního dítěte a nabídnutí jej do pěstounské péče považuji za nepřijatelné obecně, pokud se jedná ještě o dítě s těžkým zdravotním postižením, tak to považuji za věc zcela nepochopitelnou. Barnevern jedná tvrdě, chladně a pravděpodobně vůbec neposkytuje dlouhodobě pomoc rodinám, které se ocitnou ve složité situaci.
Přitom základem sociální práce je především práce s rodinou a teprve v případech, kdy rodina není schopna spolupráce, může dojít k odebrání dítěte. Vzhledem k věku dítěte a jeho časté hospitalizaci, lze jasně říci, že Barnevern vůbec s rodinou nepracoval. Proto nelze jeho způsob jednání v žádném případě akceptovat. Naši politici i státní orgány by měli vytvořit maximální tlak, aby zabránili ponechání dítěte mimo rodinu.
Nejhorší je, že u takto malého dítěte hraje čas zásadní úlohu. Za pár měsíců dítě na svoje rodiče zapomene. Těžko si někdo dovede představit každodenní trápení rodičů a jejich emoční situaci. Je vidět, že Norsko se dostalo, ve výchově dětí do situace, kdy nadřazuje úlohu státu nad biologické vazby. Naše společnost naštěstí zatím taková není, i když tendence některých našich politiků k zavádění obdobného systému lze pozorovat.
Základem společnosti je rodina a nikoliv stát. Stát má napomáhat rodinám zvládnout výchovu nové generace a nesmí tuto úlohu přebírat. Stát je bez emocí, a to je největší problém státní výchovy. Emoce patří k životu a získáváme je pouze v rodině, kdy nás pojí společné pouto, prožíváme společné radosti, ale i trápení. Bojíme se jeden o druhého a radujeme se, když se rodině něco podaří.
Nedovolme, abychom podlehly sociálnímu experimentu, jehož hlavním nositelem je dnes Norsko. Proto také musíme udělat vše pro to, aby se děti, které mají naše občanství, se navrátily co nejdříve do vlasti.

Archiv článků: leden 2016

Integrace muslimů není možná.

Odebrání devítiměsíční holčičky ukazuje závažný problém.

Blogeři abecedně