Ve svém komentáři ke kauze devítiměsíční holčičky pan Martin Fendrich, jak už je jeho zvykem, relativizuje a zpochybňuje celou situaci a medializaci problému s tím, že máme pouze jednostranné informace, to znamená, dle jeho mínění nedostatečné a zkreslující.
Jistě si připadá hrdinsky, že nepodléhá většinovému názoru a je pravděpodobně hrdý na svůj racionální úsudek. Tento případ je však přeci jenom podstatně jiný proti případu dětí pani Michalákové. U devítiměsíčního dítěte si dovedu představit jeho odebrání rodině pouze v případě týrání takového dítěte. Vzhledem k nemoci holčičky a její časté hospitalizaci v nemocnici je tato varianta prakticky vyloučena.
Nevím, s kolika rodinami, které pečují o těžce nemocné dítě, se pan Fendrich potkal a nakolik zná problémy takových rodin. Jejich strach o dítě je vysoce emoční záležitostí a tito lidé se chovají často neracionálně, a snaží se chytat každé možnosti, jak situaci řešit. Proto také rodiče nevyužili všechny možnosti zapojení Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí (ÚMPOD) a nyní ve strachu bijí na poplach a křičí na všechny strany.
Odebrání devítiměsíčního dítěte a nabídnutí jej do pěstounské péče považuji za nepřijatelné obecně, pokud se jedná ještě o dítě s těžkým zdravotním postižením, tak to považuji za věc zcela nepochopitelnou. Barnevern jedná tvrdě, chladně a pravděpodobně vůbec neposkytuje dlouhodobě pomoc rodinám, které se ocitnou ve složité situaci.
Přitom základem sociální práce je především práce s rodinou a teprve v případech, kdy rodina není schopna spolupráce, může dojít k odebrání dítěte. Vzhledem k věku dítěte a jeho časté hospitalizaci, lze jasně říci, že Barnevern vůbec s rodinou nepracoval. Proto nelze jeho způsob jednání v žádném případě akceptovat. Naši politici i státní orgány by měli vytvořit maximální tlak, aby zabránili ponechání dítěte mimo rodinu.
Nejhorší je, že u takto malého dítěte hraje čas zásadní úlohu. Za pár měsíců dítě na svoje rodiče zapomene. Těžko si někdo dovede představit každodenní trápení rodičů a jejich emoční situaci. Je vidět, že Norsko se dostalo, ve výchově dětí do situace, kdy nadřazuje úlohu státu nad biologické vazby. Naše společnost naštěstí zatím taková není, i když tendence některých našich politiků k zavádění obdobného systému lze pozorovat.
Základem společnosti je rodina a nikoliv stát. Stát má napomáhat rodinám zvládnout výchovu nové generace a nesmí tuto úlohu přebírat. Stát je bez emocí, a to je největší problém státní výchovy. Emoce patří k životu a získáváme je pouze v rodině, kdy nás pojí společné pouto, prožíváme společné radosti, ale i trápení. Bojíme se jeden o druhého a radujeme se, když se rodině něco podaří.
Nedovolme, abychom podlehly sociálnímu experimentu, jehož hlavním nositelem je dnes Norsko. Proto také musíme udělat vše pro to, aby se děti, které mají naše občanství, se navrátily co nejdříve do vlasti.