Po mediální masáži o cestě České republiky řeckou cestou přichází další masáž, zaměřená na příjemce sociálních dávek. Političtí představitelé, ale i část médií, vytvářejí atmosféru ve společnosti, že občané pobírající sociální dávky jsou převážně lidé štítící se práce, příživníci, kteří žijí na úkor těch pracovitých. Jsou to „socky“, které způsobily, že máme deficitní rozpočet, a proto je třeba plošně provést drastické škrty, abychom všichni mohli žít lépe a radostněji.
Velmi překvapivý je způsob navrhovaných změn. Sám jsem, jako pravicový politik před léty vysvětloval, že sociální dávky mají být individuální, mají řešit konkrétní situaci. Tomu také odpovídal zákon o státní sociální podpoře, který umožňoval flexibilní řešení různých sociálních situací rodiny, jako základního článku společnosti. Dnes jsme svědky toho, že pravicová vláda navrhuje plošně zrušit či výrazně snížit systémové podpory rodin.
Obdobný způsob přístupu státu k občanům jsme všichni zažili před více než dvaceti lety, kdy převládalo vědomí, že všichni mají stejné žaludky, stejné potřeby. Proto jsme měli všichni téměř stejné příjmy a většina z nás bydlela ve stejných panelácích.
Uvedu jeden příklad tohoto „pravicového“ přístupu k řešení sociální problematiky. Vláda navrhuje, aby byl zrušen sociální příplatek bez náhrady. Tato dávka je určena rodinám s nezaopatřeným dítětem, jejichž příjem je nižší než dvojnásobek životního minima a její výše je stanovena podle skutečného příjmu rodiny. Dávka není vyplácená rodinám, pokud se prokáže, že se rodiče nesnaží zvýšit příjem vlastním přičiněním.
Při úvahách o tomto návrhu jsem oslovil jak ministra J. Drábka tak i premiéra P. Nečase a upozornil jsem je, že tento návrh může mít velmi drastické dopady na rodiny se zdravotně postiženými dětmi. Pan ministr mě ujistil, že zrušení sociálního příplatku bude kompenzovat změnou rodičovského příspěvku, což se samozřejmě nestalo. Drobná úprava je pouze u rodin s dětmi do sedmi let, u starších dětí není žádná kompenzace.
Existuje několik tisíc rodin s dětmi se zdravotním postižením, pro které ztráta sociálního příplatku znamená propad do hmotné nouze a obrovské problémy s udržením rodiny pohromadě. Dostávám desítky dopisů, kde mi zoufalí rodiče píší, že neví, co mají dělat. Sami si svůj osud nevybrali, přesto svůj úděl bez reptání statečně nesou. Teď dostávají tvrdou ránu. Je možné, že někteří z nich budou svojí situaci řešit tím, čemu se po léta bránili, dají svoje děti do ústavů. Bude to pro ně traumatizující, ale bude to řešení. Zbaví se cejchu „socek“, co ostatním ubírají, budou moci pracovat, ale náklady v ústavech, které jsou mnohem vyšší než sociální příplatek, zaplatí veřejné rozpočty.
Jednou z povinností každého státu je vytvářet solidární prostředí pro ty občany, kteří z různých důvodů nejsou objektivně schopni si vlastní prací vydělat na svoje potřeby. Pokud stát v této oblasti selhává, vytváří velmi nebezpečné klima, které může vést k sociálním bouřím a k útokům radikálních skupin na sociálně slabé. Sociální příplatek není jenom položka ve státním rozpočtu, kterou lze škrtem pera zrušit. Ovlivňuje osudy desetitisíců lidí. Vláda by si měla uvědomit, že reforma není škrtání jednotlivých položek ve státním rozpočtu.