Ubývání svobody.
Možná si to ani neuvědomujeme, ale moderní technika umožňuje mít o každém z nás nepřeberné množství informací. Dnes má státní moc prakticky kdykoliv možnost zjistit, kde jsme, s kým, jaké máme kontakty, které weby sledujeme apod. Politici mají plná ústa svobody, ale přijímají jeden zákon za druhým, které nás o tuto svobodu připravují. Jen namátkou – na ministerstvu vnitra bude od 1. ledna 2017 zřízen cenzurní úřad na sledování webových portálů. Ministerstvo obrany připravilo zákon, který umožní vojenské zpravodajské službě sledovat veškerou elektronickou komunikaci, zároveň bude moci vstupovat do komunikace a případně jí i pozměňovat. Od poloviny příštího roku budou povinně vydávány občanské průkazy pouze s čipem. Evidence tržeb a hlášení DPH jsou dalšími slídícími systémy. Máme mobily, GPS, všude jsou kamery. Pokud s někým telefonujeme, emailujeme, nebo jen vyjdeme ze svého bytu, jsme objektem sledování.
Druhou oblastí, která omezuje naši svobodu, jsou různá restriktivní opatření, která nám přikazují, jak se máme stravovat, kde smíme a nesmíme kouřit, co můžeme říkat, abychom nebyli nálepkování. Jde to tak daleko, že slova národ, národní zájmy, upřednostňování národních reálií je nazýváno nacionalizmem. Když veřejně prohlásím, že přirozenou rodinu tvoří muž, žena a děti, tak budu označen za homofoba. Staleté pravdy jsou zpochybňovány a jejich relativizace je vydávána za ochranu práv, rozšiřování svobody a společenský pokrok.
Všechny tyto sledovací systémy, relativizace tradičních hodnot a různá restriktivní opatření jsou prý pro naše dobro, pohodlí a hlavně bezpečí. Je tomu skutečně tak? Nedávno novináři, „ti praví ochránci svobody“, rozpoutali mediální smršť kolem poslaneckého návrhu zákona na ochranu prezidenta. Dobře jsem se pobavil. Hlavním heslem bylo, že zákon bude zásadním způsobem omezovat svobodu slova, protože nikdo nebude moci nadávat panu prezidentovi. Sám bych pro zákon nehlasoval, ale určitě tento návrh neznamená tak obrovský zásah do našich svobod, jak to líčili ochránci všech možných svobod. Je zajímavé, že tito ochránci svobod nezačali křičet, když se asi před rokem přijímal zákon na ochranu úředníků. Novináři prakticky vůbec nesledují uplatňování zákona, kdy řada lidí již za urážku úředníka dostala značné pokuty. Přitom je jasné, že došlo k zásadnímu porušení postavení mezi občanem a úředníkem.
Úředníky jsme dnes povýšili na chráněné osoby, které se sami mohou chovat neurvale a neplnit svoje povinnosti. Ze své praxe velmi dobře vím, jak stát neplní svoje povinnosti a občané jsou proti tomu zcela bezmocní. Posudkoví lékaři nazývají žadatele o důchod či dávku simulanty a různým způsobem je ponižují. U většiny žádostí stát beztrestně nedodržuje lhůty, které stanoví správní řád, za špatné rozhodnutí nenese nikdo odpovědnost. Stěžovat si na dvojnásobné překročení lhůty pro správní řízení nemá cenu, protože zákon nestanoví žádné sankce. A tak jsme opět v roli prosebníků čekajících na blahosklonnost úřednické moci.
Za posledních dvacet šest let jsme absolvovali takový zajímavý kruh od totality ke svobodě v polovině devadesátých let, ke společnosti, kde jsou všechna možná tabu, elektronické špiclování, příkazy co smíme a nesmíme až po mocné úředníky. Nezadržitelně se opět navracíme do totality. Není tak zjevná, je utajovaná, ale funkční. Lze to vidět právě na médiích. Při každé kauze mají téměř stejný názor, protože u nich funguje autocenzura lépe než za komunistů. Když se někdo vzepře, je okamžitě vystaven mediálnímu lynči.
Kdo potřebuje, abychom stáli v uctivém předklonu se zmačkanou čepicí v ruce před úředníkem, kdo potřebuje, abychom se báli vyslovit náš odlišný názor na mnohá podivná tvrzení, proč musíme být pod neustálou kontrolou? Je to prosté, takovým lidem se lépe vládne. Ukazuje se, že skutečně platí teze německého sociologa Roberta Michelse o „železném zákonu oligarchie“. Podle této teze „oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její orientaci“. Jde o to, zda jsme schopni se tomu bránit a vzepřít, nebo nás čeká postupný rozklad, jako u předcházejících civilizací.
Druhou oblastí, která omezuje naši svobodu, jsou různá restriktivní opatření, která nám přikazují, jak se máme stravovat, kde smíme a nesmíme kouřit, co můžeme říkat, abychom nebyli nálepkování. Jde to tak daleko, že slova národ, národní zájmy, upřednostňování národních reálií je nazýváno nacionalizmem. Když veřejně prohlásím, že přirozenou rodinu tvoří muž, žena a děti, tak budu označen za homofoba. Staleté pravdy jsou zpochybňovány a jejich relativizace je vydávána za ochranu práv, rozšiřování svobody a společenský pokrok.
Všechny tyto sledovací systémy, relativizace tradičních hodnot a různá restriktivní opatření jsou prý pro naše dobro, pohodlí a hlavně bezpečí. Je tomu skutečně tak? Nedávno novináři, „ti praví ochránci svobody“, rozpoutali mediální smršť kolem poslaneckého návrhu zákona na ochranu prezidenta. Dobře jsem se pobavil. Hlavním heslem bylo, že zákon bude zásadním způsobem omezovat svobodu slova, protože nikdo nebude moci nadávat panu prezidentovi. Sám bych pro zákon nehlasoval, ale určitě tento návrh neznamená tak obrovský zásah do našich svobod, jak to líčili ochránci všech možných svobod. Je zajímavé, že tito ochránci svobod nezačali křičet, když se asi před rokem přijímal zákon na ochranu úředníků. Novináři prakticky vůbec nesledují uplatňování zákona, kdy řada lidí již za urážku úředníka dostala značné pokuty. Přitom je jasné, že došlo k zásadnímu porušení postavení mezi občanem a úředníkem.
Úředníky jsme dnes povýšili na chráněné osoby, které se sami mohou chovat neurvale a neplnit svoje povinnosti. Ze své praxe velmi dobře vím, jak stát neplní svoje povinnosti a občané jsou proti tomu zcela bezmocní. Posudkoví lékaři nazývají žadatele o důchod či dávku simulanty a různým způsobem je ponižují. U většiny žádostí stát beztrestně nedodržuje lhůty, které stanoví správní řád, za špatné rozhodnutí nenese nikdo odpovědnost. Stěžovat si na dvojnásobné překročení lhůty pro správní řízení nemá cenu, protože zákon nestanoví žádné sankce. A tak jsme opět v roli prosebníků čekajících na blahosklonnost úřednické moci.
Za posledních dvacet šest let jsme absolvovali takový zajímavý kruh od totality ke svobodě v polovině devadesátých let, ke společnosti, kde jsou všechna možná tabu, elektronické špiclování, příkazy co smíme a nesmíme až po mocné úředníky. Nezadržitelně se opět navracíme do totality. Není tak zjevná, je utajovaná, ale funkční. Lze to vidět právě na médiích. Při každé kauze mají téměř stejný názor, protože u nich funguje autocenzura lépe než za komunistů. Když se někdo vzepře, je okamžitě vystaven mediálnímu lynči.
Kdo potřebuje, abychom stáli v uctivém předklonu se zmačkanou čepicí v ruce před úředníkem, kdo potřebuje, abychom se báli vyslovit náš odlišný názor na mnohá podivná tvrzení, proč musíme být pod neustálou kontrolou? Je to prosté, takovým lidem se lépe vládne. Ukazuje se, že skutečně platí teze německého sociologa Roberta Michelse o „železném zákonu oligarchie“. Podle této teze „oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její orientaci“. Jde o to, zda jsme schopni se tomu bránit a vzepřít, nebo nás čeká postupný rozklad, jako u předcházejících civilizací.