Brzy nám otrnulo.
Jsme téměř premianti v potlačení COVID – 19, o čemž svědčí počty nakažených občanů, úmrtí na koronavirus a samozřejmě počty vyléčených lidí. Konkurovat nám může snad jen Slovensko, kde jsou však pochybnosti o počtu testovaných občanů. Pokud provedeme procentní srovnání na milion lidí, je nepochybné, že jsme- jak říkají někteří odborníci- vyhráli první třetinu. Jenže možná nás čekají další dvě třetiny, nebo tři čtvrtiny. V sobotu prohlásila paní Merkelová, že „jsme na začátku pandemie a musíme se připravit na druhé kolo“.
V Evropě byly dva přístupy, jak čelit epidemii koronaviru. První, který byl uplatněn v některých asijských zemích a ve státech střední Evropy a směřoval k rychlému spuštění přísných opatření, jejichž cílem bylo maximálně ochránit obyvatelstvo i za cenu významného omezení života společnosti. Díky vnitřní zodpovědnosti našich občanů, enormnímu nasazení složek IZS a zdravotníků, ale i kreativitě lidí (šití roušek), jsme mimořádně úspěšní. Druhý přístup zvolila ostatní většina států a byl založen na myšlence, že COVID – 19 je sice nebezpečný, ale jedná se „o silnější chřipku“, obyvatelstvo se promoří, získá imunitu a epidemie skončí. Důsledky není potřeba komentovat. Desítky tisíc mrtvých, chaos a nakonec zavedení podobných opatření jako v zemích střední Evropy, jenže pozdě.
My Češi se umíme, když jde opravdu do tuhého, nadchnout se, spojit se a vykonat mnoho dobrého. Ale dlouho nám to nevydrží. Za chvíli začneme „remcat“, hledat výmluvy, ukazovat co bylo špatně, dohadovat se a nakonec přemýšlet, jak na neštěstí jiných ještě vydělat. To můžeme sledovat v současné době. Jsou podány žaloby, připravuje se ústavní stížnost, i přes určitou státní podporu a pomoc brečíme, jak nás restriktivní opatření postihla a kdoví zda byla vůbec potřeba. Začneme podezírat, že restriktivní opatření byla zavedena proto, aby se někteří politici zviditelnili nebo, aby si upevnili moc a postupně zavedli totalitní stát, případně ti bohatí, aby ještě více zbohatli.
Nejsem naivní, už jsem leccos prožil a velmi dobře si uvědomuji, že ti, kteří rozhodovali jakým způsobem budeme čelit epidemii, udělali opravdu spoustu chyb a řada věcí se mohla udělat jinak a lépe, snad kdyby na řešení bylo více času. Každý kdo tvrdě kritizuje co bylo špatně, by si nejprve měl říci, co on sám při důležitých rozhodnutích udělal špatně. Já jsem se mnohokrát mýlil a někdy i ve věcech, které si budu pořád připomínat.
Dostali jsme se do situace, kdy se vyhrotil spor mezi ekonomikou a rychlým či pomalejším odstraňováním restriktivních opatření. I přes nesouhlas většiny epidemiologů ti odpovědní rozhodli jít cestou rychlého návratu téměř ke stavu před epidemií. Já bych asi, pokud bych mohl rozhodovat, byl opatrnější. Nikdo neví, jak se bude COVID – 19 chovat, nikdo neví, zda lze získat imunitu tím, že se občané nakazí koronavirem. Rychlejší odstraňování restriktivních opatření totiž znamená, že bylo rozhodnuto o mnohem větším ohrožení deseti tisíců chronicky nemocných, pro které je koronavirus smrtelný. Ti mladí a zdraví si možná řeknou „stejně by zemřeli“. Ano, ale možná mnohem později. Znám lidi, co léta srdnatě bojují s rakovinou či jinou nemocí a každý rok, měsíc, den, je pro ně vítězství.
Jaký je tedy můj názor? Respektuji rozhodnutí Městského soudu v Praze a nevím, zda vláda chtěla chytračit, když některá opatření vydávalo Ministerstvo zdravotnictví. Je mi však poněkud šoufl, když čtu, jak se advokáti již těší na kšefty, až budou zastupovat podnikatele, kteří budou žádat náhradu škody, protože nemohli podnikat. Možná, že někteří najdou odvahu žalovat stát, že dopustil, aby jeho blízký podlehl koronaviru. Kdo tady může být vítězem?
A co se týká některých politiků, kteří připravovali ústavní žalobu, protože v době nouze jedno z opatření zakazovalo občanům opustit zemi. Je pravda, že toto opatření zavedla vedle naší země jen Belgie. Jiné země však omezily pohyb svých občanů mnohem více. Např. Francie, která zakázala občanům vzdálit se více než kilometr od svého bydliště. Jiné státy zakázaly překračovat hranice okresů či krajů. Přesto jsem zatím neslyšel o ústavních žalobách. Zkrátka některým politikům je vhod všechno. Možná, že opatření o zákazu opustit zemi, bylo nadbytečné, vážně nám to tolik ublížilo? Kam bychom mohli jet, když všechny okolní státy nepouští na svoje území cizí občany? Vypadá to tak, že iniciátor žaloby si možná řekl- ústavní funkce i za cenu smrti, ale hlavně dělat větší a větší chaos. V kalných vodách se dobře loví a obhajoba ústavní funkce snese všechno.
V Evropě byly dva přístupy, jak čelit epidemii koronaviru. První, který byl uplatněn v některých asijských zemích a ve státech střední Evropy a směřoval k rychlému spuštění přísných opatření, jejichž cílem bylo maximálně ochránit obyvatelstvo i za cenu významného omezení života společnosti. Díky vnitřní zodpovědnosti našich občanů, enormnímu nasazení složek IZS a zdravotníků, ale i kreativitě lidí (šití roušek), jsme mimořádně úspěšní. Druhý přístup zvolila ostatní většina států a byl založen na myšlence, že COVID – 19 je sice nebezpečný, ale jedná se „o silnější chřipku“, obyvatelstvo se promoří, získá imunitu a epidemie skončí. Důsledky není potřeba komentovat. Desítky tisíc mrtvých, chaos a nakonec zavedení podobných opatření jako v zemích střední Evropy, jenže pozdě.
My Češi se umíme, když jde opravdu do tuhého, nadchnout se, spojit se a vykonat mnoho dobrého. Ale dlouho nám to nevydrží. Za chvíli začneme „remcat“, hledat výmluvy, ukazovat co bylo špatně, dohadovat se a nakonec přemýšlet, jak na neštěstí jiných ještě vydělat. To můžeme sledovat v současné době. Jsou podány žaloby, připravuje se ústavní stížnost, i přes určitou státní podporu a pomoc brečíme, jak nás restriktivní opatření postihla a kdoví zda byla vůbec potřeba. Začneme podezírat, že restriktivní opatření byla zavedena proto, aby se někteří politici zviditelnili nebo, aby si upevnili moc a postupně zavedli totalitní stát, případně ti bohatí, aby ještě více zbohatli.
Nejsem naivní, už jsem leccos prožil a velmi dobře si uvědomuji, že ti, kteří rozhodovali jakým způsobem budeme čelit epidemii, udělali opravdu spoustu chyb a řada věcí se mohla udělat jinak a lépe, snad kdyby na řešení bylo více času. Každý kdo tvrdě kritizuje co bylo špatně, by si nejprve měl říci, co on sám při důležitých rozhodnutích udělal špatně. Já jsem se mnohokrát mýlil a někdy i ve věcech, které si budu pořád připomínat.
Dostali jsme se do situace, kdy se vyhrotil spor mezi ekonomikou a rychlým či pomalejším odstraňováním restriktivních opatření. I přes nesouhlas většiny epidemiologů ti odpovědní rozhodli jít cestou rychlého návratu téměř ke stavu před epidemií. Já bych asi, pokud bych mohl rozhodovat, byl opatrnější. Nikdo neví, jak se bude COVID – 19 chovat, nikdo neví, zda lze získat imunitu tím, že se občané nakazí koronavirem. Rychlejší odstraňování restriktivních opatření totiž znamená, že bylo rozhodnuto o mnohem větším ohrožení deseti tisíců chronicky nemocných, pro které je koronavirus smrtelný. Ti mladí a zdraví si možná řeknou „stejně by zemřeli“. Ano, ale možná mnohem později. Znám lidi, co léta srdnatě bojují s rakovinou či jinou nemocí a každý rok, měsíc, den, je pro ně vítězství.
Jaký je tedy můj názor? Respektuji rozhodnutí Městského soudu v Praze a nevím, zda vláda chtěla chytračit, když některá opatření vydávalo Ministerstvo zdravotnictví. Je mi však poněkud šoufl, když čtu, jak se advokáti již těší na kšefty, až budou zastupovat podnikatele, kteří budou žádat náhradu škody, protože nemohli podnikat. Možná, že někteří najdou odvahu žalovat stát, že dopustil, aby jeho blízký podlehl koronaviru. Kdo tady může být vítězem?
A co se týká některých politiků, kteří připravovali ústavní žalobu, protože v době nouze jedno z opatření zakazovalo občanům opustit zemi. Je pravda, že toto opatření zavedla vedle naší země jen Belgie. Jiné země však omezily pohyb svých občanů mnohem více. Např. Francie, která zakázala občanům vzdálit se více než kilometr od svého bydliště. Jiné státy zakázaly překračovat hranice okresů či krajů. Přesto jsem zatím neslyšel o ústavních žalobách. Zkrátka některým politikům je vhod všechno. Možná, že opatření o zákazu opustit zemi, bylo nadbytečné, vážně nám to tolik ublížilo? Kam bychom mohli jet, když všechny okolní státy nepouští na svoje území cizí občany? Vypadá to tak, že iniciátor žaloby si možná řekl- ústavní funkce i za cenu smrti, ale hlavně dělat větší a větší chaos. V kalných vodách se dobře loví a obhajoba ústavní funkce snese všechno.