Ministr Tomáš Julínek odložil klíčové zákony jím připravované reformy zdravotnictví. Ve čtvrtek 19. června přiznal, že pro své záměry ve zdravotnictví nemá dostatečnou politickou podporu. Ihned přispěchal s prohlášením, že reformu jako celek neodkládá a následující měsíce využije k diskusi s veřejností, aby vysvětlil, že jeho reformní kroky jsou ve prospěch pacientů. Hned následující den v pátečním vydání MF DNES paní Jana Bendová ve svém komentáři bránila pana ministra. Z komentáře si dovolím citovat: „Tomáš Julínek chtěl vyhrát válku vystřelením jedné velké bomby.

Bouchne to naráz, a až se usadí prach, bude zdravotnictví k nepoznání, „odsocialističtěné“, víc kontrolované, vůči nastuzeným spořivější, k lidem s rakovinou štědřejší…. Jenže ta k ledu odložená reformní část je důležitější. To ona měla starý zdravotní stroj se všemi pojišťovnami a nemocnicemi vypravit do 21. století. Měla bránit vzniku monopolů, měla vysvobodit pacienta z tápání, co si má u lékaře platit a co ne, zda je sedm tisíc za porod miminka hrazený nadstandard, nebo prachsprosté vydírání. Měla umožnit přikoupení lepšího kloubu zcela legálně, pokud člověk touží i na stará kolena tančit kankán. Doteď nic takového my pacienti nemáme.“ Konec citace. První co mě napadlo bylo rčení „ach ty svatá prostoto“.

Opravdu si paní redaktorka může myslet, že navržený způsob reformy je ten jediný správný a jiný už neexistuje, že píše takové oslavné články? Chvíli jsem také uvažoval o tom, že pani Bendová není s problematikou zdravotnictví zcela obeznámena, ale vzhledem k tomu, že ke zdravotnictví se vyjadřuje pravidelně je to dost nepravděpodobné. Dále domýšlet proč byl komentář napsán se bojím. Pan ministr často prohlašuje, že na reformě vydělají všichni - pacienti, poskytovatelé i zdravotní pojišťovny. Nějak stále nedovedu pochopit, že na převodu zdravotních pojišťoven a nemocnic na akciové společnosti mohou všichni vydělat. Pokud vše domyslíme, zdravotnictví by mělo fungovat tak, že z veřejného zdravotního pojištění budou generovat svůj zisk zdravotní pojišťovny, zdravotnická zařízení a na tom všem vydělá pacient. Skoro perpetum mobile. Předchozí věty zajímavě korespondují s analýzou skupina odborníků, kteří se scházejí pod názvem „Kulatý stůl – budoucnost zdravotnictví“ a kam jsem také občas zván.

Z analýzy vyplývá, že naše zdravotnictví poskytuje kvalitní zdravotní péči, která je srovnatelná se zdravotní péči ve vyspělých zemích Evropy a tato péče je dostupná prakticky všem občanům. Současně se konstatuje, že vzhledem ke stárnutí populace je dostupnost této péče v budoucnosti ohrožena. Nějak mi můj rozum nechce přijmout tvrzení, že tím, že jednotlivé subjekty, které svým charakterem jsou určeny k maximalizaci zisku, budou vyvádět více prostředků mimo systém zdravotního pojištění, dojde ke zlepšení dostupnosti kvalitní péče v budoucnosti. Asi nemusím rozumět všemu. Ve svém prvním článku o zdravotní reformě mi několik diskutujících právem vyčetlo, že jsem se téměř nezmínil o svojí představě reformních kroků. Nejprve si dovolím konstatovat, že po některých krocích v uplynulých třech letech je naše zdravotnictví v dobré kondici. Spotřebovává něco málo přes 7 % HDP – ve vyspělých evropských zemích činí výdaje na zdravotnictví kolem 10 % procent a v tolik opěvovaných USA 15 % HDP. Na účtech zdravotních pojišťoven bude koncem roku asi 40 mld. přebytků. (Nerozumím tomu proč se tvoří tak vysoké přebytky, že by to mělo souvislost s plánovanou privatizací?). Málo se asi ví, že vzhledem k vysoké dynamice růstu mezd jsme v situaci, kdy index růstů příjmů ve zdravotním pojištění je vyšší než index růstu výdajů ze zdravotního pojištění.

Tím nechci říci, že v našem zdravotnictví je všechno v pořádku. Jsem však přesvědčen o tom, že naše zdravotnictví nepotřebuje „velkou bombu“, ale systémovou kultivaci. Tato kultivace by měla být směrována na vztah pacient vs. lékař, na elektronizaci péče – čipové karty a dostupnost všech informací pro pacienty. Již ve svém předchozím článku jsem uvedl některé kroky ke kultivaci zdravotnictví. Uvedl jsem spojení zdravotního a nemocenského pojištění, které by vedlo k tomu, že lékaři by mohli být ekonomicky motivováni k tomu, aby nepsali pracovní neschopnost na požádání. Dále jsem navrhl jedno výběrčí místo zdravotního pojištění a následné přerozdělení podle struktury pojištěnců, což by vedlo k úspoře nákladů zdravotních pojišťoven. Ještě jsem uvedl, že regulační poplatky by měly být především za využití zdravotní péče odborných pracovišť – specialistů, pokud by ji pacient využil bez doporučení praktického lékaře. Dovolím si přidat další představy o kultivaci našeho zdravotnictví.

Občan by měl mít možnost částečně ovlivnit výši svých nákladů na zdravotní pojištění volbou pojistného plánu. Jednotlivé pojistné plány by se měly odlišovat různým stupněm volnosti pohybu pacienta v systému (gate-keeping), různou výší sdílení finančního rizika, různým rozsahem služeb nad rámec státem garantované péče, různou výší pojistného. Měly by být zákonem stanoveny standardy zdravotní péče. Ke všem občanům, kteří budou členy téhož pojistného plánu se musí systém chovat stejným způsobem (ekvita). Systém veřejného zdravotního pojištění by měl omezovat vznik a existenci monopolů, a to jak na straně plátců tak na straně poskytovatelů. Struktura sítě zdravotnických zařízení musí vyplývat z interakce mezi všemi prvky systému. Celý systém musí pacientovy dávat dostatek informací o sobě a o svých prvcích. To znamená systematicky sledovat kvalitu poskytované péče a podávat o ní informace formou, která je pro laickou veřejnost srozumitelná.

Systém by měl být koncipován jako otevřený, na smluvní volnosti mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními při splnění zákonných norem. Celý tento obecný koncept však vůbec není závislý na právní formě jednotlivých subjektů, ta je vlastně podružná, pokud nechceme ze zdravotnictví vyvádět finanční prostředky mimo systém.