Na podzim 1989 bylo všem vnímavým lidem, kteří se trochu zajímali o dění ve společnosti zřejmé, že kolem výročí Dne studenstva se stane něco, co by mohlo vést k pádu režimu. Tehdy jsem byl se svými přáteli pravidelným hostem klubu mládeže Amfora na Praze 4., kde mělo domovskou scénu sdružení Krychle – scénky písničky a velká legrace.
Po představeních jsme zůstávali dlouho do noci a samozřejmě se mluvilo i o politice. Asi tam byli nějací donašeči, ale nebyli jsme významní, aby nás někdo popotahoval. Tehdy na začátku listopadu se začalo mluvit o chystaných akcích k 17. listopadu. Samozřejmě, že jsme věděli o přípravě oficiální akce na Albertově, ale zároveň se připravovala neoficiální část, která spočívala v pochodu Prahou. Mohl jsem se pochodu účastnit, ale nakonec většina usoudila, že to není zrovna vhodné, účastnit se pochodu na vozíku. Prozíravé rozhodnutí.
Tak se stalo, že onen pátek 17. listopadu 1989 někteří z nás strávili v mém vesnickém bytě za poslechu Hlasu Ameriky. Přes sobotu a neděli jsme sháněli informace a hned v pondělí jsem sdělil svým spolupracovníků v Domově důchodců, kde jsem šéfoval, co se vše děje a odjel do Prahy, abych byl účastníkem převratných událostí.
Byl to opojný týden až do generální stávky. Byl jsem všude, kde se něco dělo. Podlehl jsem zcela atmosféře….teď se budou mít lidi rádi, budeme všichni svobodní a……nikdo jsme vlastně nevěděli, co bude dál. Byli jsme jen plni očekávání.
Hned od počátku jsem se zapojil do vzniku OF v Benešově, byl jsem kooptován do tehdejšího Okresního národního výboru, odvolával jsem tehdejšího předsedu ONV a zdálo se, že na cestě svobody a prosperity nám v cestě nic nestojí. Byli jsme strašně naivní a jen někteří upozorňovali, že přijdou obtíže a krize. Dnes se za tehdejší naivitu trochu stydím. Bylo to však asi zákonité. Celý život za nás a o nás v zásadě rozhodovali jiní. Takže představy, jaké to je rozhodovat nejen o svém životě, ale přijímat rozhodnutí i za jiné, byly velmi mlhavé.
Přesto jsem moc rád, že jsem všechny ty převratné události mohl prožít a být jich účasten. Nakonec mě přivedly do tzv. „velké politiky“, naučily mě dělat rozhodnutí a brát na sebe odpovědnost za ně. Dnes vím, že je potřeba stále brát na sebe odpovědnost za další vývoj v naší zemi, proto pořád v politice zůstávám. Vývoj po třiceti letech nás dovedl do stavu „podivného nebytí“, jak by možná řekl Václav Havel, ale je možné, že každý bychom měli na mysli něco jiného. A to je možná ten problém. Každý se vykládáme různě stejné pojmy. Neumíme se domluvit.