V Knize o Tau a ctnosti se praví: „Kdo ví, nemluví, kdo mluví, neví. Zapomeň na vnější informace, opusť od očekávání, nedělej závěry … Nech usednout zvířený prach, přestaň používat rozum … Moudrý vládce je v klidu a lid si sám spravuje své záležitosti. Moudrý vládce nepomáhá a lid vše zvládne.“ Mnohé nasvědčuje tomu, že hnutí ANO a zvláště jeho pražská odnož v čele s primátorkou Krnáčovou se inspiruje těmito zásadami taoismu.

Již před svým zvolením do funkce na prvním zasedání současného pražského zastupitelstva primátorka odmítla vystoupit a představit svůj program. V lednu pak pro změnu odmítala svolat schůzi zastupitelstva. Když na nátlak zastupitelů lednová schůze přece jen svolána byla, nebyl na její program zařazen žádný z ožehavých pražských problémů, jako Opencard či tunel Blanka. Poté byla schválena omezení rozpravy o programu jednání zastupitelstva. A když konečně na poslední schůzi Rady hl. města Prahy došlo k hlasováním o pražských stavebních předpisech, jejichž návrh několik měsíců připravoval náměstek Stropnický, a primátorka překvapivě vyrukovala se svým protinávrhem, neumožnila k němu ani veřejnou rozpravu a místo toho svolala radní do kuchyňky. Co se v kuchyňce upeklo, nevíme, jisté však je, že její protinávrh byl poté bez jakékoli diskuse schválen.

Vypadá to, že ANO a jeho pražská primátorka nemají příliš v oblibě demokratickou diskusi. Zřejmě se obávají, že by se při ní mohlo dojít k nějakému neočekávanému výsledku, který nebyl předem v zákulisí domluven a který by se mohl lišit od záměrů, jež sami prosazují. Taoismus pražské ANO přitom představuje pouze vyšší stadium pražské komunální politiky. Pavel Bém byl zdatným rétorem a hovořil rád a dlouho. Jeho řeč ovšem zpravidla sloužila k zastírání pravého stavu věcí a skutečných záměrů. Nevýhodou bylo, že takováto řeč mohla být a často také byla usvědčena ze lži. Pražské ANO se zřejmě poučilo z chyb svých předchůdců a raději rovnou na veřejnosti nemluví.

„Zapomeň na vnější informace“, vzkazuje nám opakovaně bývalá ředitelka Transparency International. Odchodem do „kuchyňky“ se jí ovšem bezděky podařilo geniální symbolické gesto. Demokratická politika se od dob starého Řecka odehrávala ve veřejné sféře, která byla chápána jako přímý protiklad soukromé sféry domácnosti. Zatímco domácnost byla řízena (firmy tehdy ještě nebyly), jednání ve veřejné sféře bylo výsledkem společné interakce svobodných občanů a k rozhodnutím se dospívalo na základě veřejné rozpravy. Bylo tomu tak proto, že pouze ve veřejné sféře spolu lidé jednali jako se sobě rovnými, zatímco v domácnosti vládl její pán neboli despota. Kuchyňka – to je přímo ztělesněný symbol privátní sféry domácnosti. Svou preferencí kuchyňky před veřejnou debatou na Radě nám primátorka naznačuje, jak si ona sama a možná i celé hnutí ANO představují politiku – totiž jako přímou negaci demokratické politiky.