Je to drsné probouzení, ale jednou to muselo přijít: Evropané si už nemohou dále namlouvat, že si zřídí svůj ostrůvek bezpečí a epikurejské oázy štěstí uprostřed moře lidského utrpení. Utrpení, které dosud znali jen prostřednictvím médií, takže se mohli stále utěšovat, že to je jakási virtuální realita, která se jich netýká, se náhle vylodilo na jejich plážích a ubytovalo se na kartónech od krabic na jejich nádražích a v parcích. Vítejte milí Evropané ve skutečnosti počátku 21. století. Ano, uprchlíci přišli zvěstovat přímo do vašich měst a domovů neradostnou zprávu o tom, jak dnes vypadá svět mimo vaši oázu.

Evropu ovšem tito pochmurní poslové zastihli zcela nepřipravenou – podobnou poněkud pomatené postarší dámě v nedbalkách, kterou probudil z jejích sladkých snů o neomezeném růstu a stupňování blahobytu až hluk způsobený tím, jak nezvaní hosté probourávají stěny jejího domu. V hlavě se jí přitom mísí vzpomínky na vlastní principy a hodnoty, jako je respekt k důstojnosti lidské osoby a k lidským právům, s různými více či méně oprávněnými obavami, jako je strach ze ztráty vlastní životní úrovně a bezpečí či ještě děsivější noční můry, jako strach ze stěhování národů nebo z islamizace. Chová se tak jako typická osobnost s hodnotovým zmatením a dělá to nejhorší, co může v dané situaci dělat: Je zcela neschopná společné akce a vydává zcela rozporuplné signály.

Již dlouho varovně drnčí budíček pro paní Evropu: Evropa si nemůže nadále namlouvat, že následky humanitárních katastrof obrovského rozměru udrží v bezpečné vzdálenosti od prahů svého domu nebo je bude zametat za prahy jiných domácností. Uprchlíci přicházející do Evropy jí dnes neodbytně připomínají jí samou hlásanou, avšak nedostatečně hájenou pravdu, která se v globalizovaném světě doslova stala tělem: že lidská práva jsou universální a nedílná, že pošlapání práv člověka v každém koutu světa je věcí náš všech a všechny nás potenciálně ohrožuje. A Evropa za této situace nemůže upírat právo na azyl běžencům z válečných zón: bylo by to v rozporu s jejími mezinárodními závazky i s jejími základními principy a hodnotami.

Na druhé straně si musí přiznat, že její obavy mají reálný základ: Uprchlická vlna vzedmutá brutálními válkami a řáděním teroristických band se vskutku stala spouštěcím impulsem k širšímu geopolitickému pohybu, k němuž se v skrytu schylovalo již po několik desetiletí, k jakémusi novému stěhování národů z chudého jihu na bohatý sever či vzpouře „globálního proletariátu“, který už neusiluje o to, aby vzplála nějaká bitva, ale jemuž prostě stačí dát se na pochod. A stejně naivní by bylo si myslet, že Evropu neohrožuje vytváření paralelních komunit, jež nejsou připraveny ctít její zákony a ústavy, a že vidina islamizace Evropy je jen paranoidním výmyslem, a nikoli snem, jejž v sobě chová řada muslimů, a to nejen těch zcela extrémních.

V tuto chvíli by ale naše postarší dáma měla zachovat klid, ovládnout svoje strachy a nedovolit, aby získaly vládu nad jejími vlastními hodnotami a principy. Především se jí tyto obavy nesmí stát výmluvou pro její vlastní neochotu pomoci těm nejpotřebnějším. Zároveň si však nemůže dovolit tyto strachy zametat pod koberec a měla by si dát jasnou odpověď, jak čelit zmíněným nebezpečím. Jinak se jich zmocní a zneužijí je bezuzdné síly z jejího vlastního suterénu, které jsou pro ní neméně zhoubné, než její vnější nepřátelé.

Hlavně by se ale měla ihned vzchopit k společnému postupu, jehož absence je v této osudové chvíli do nebe volající. Právě svou neschopností společné akce totiž nechává volný průchod živelnému a nekoordinovanému přílivu uprchlíků, který s sebou nese jak strádání samotných běženců, tak bezpečnostní rizika pro její vlastní obyvatele. Velmi varovný budíček přitom již dlouho zvoní také České republice: aby se konečně probrala a přestala blokovat společný evropský postup svou neochotou převzít přiměřený díl odpovědnosti.