Prezident Zeman se již stal předmětem výzkumu rozmanitých vědních oborů, literární vědu nevyjímaje. V nedávné době tak bylo učiněno několik více či méně seriosních pokusů identifikovat v českém písemnictví literární typ, jenž by nejlépe vystihoval tuto složitou a pro mnohé tak neuchopitelnou postavu současné české politiky. Po pravdě řečeno však tyto tápavé pokusy doposud nepřinesly uspokojivých výsledků a nebyly korunovány kýženým úspěchem. Po důkladném přebírání v pokladnici české literární tvorby nyní přicházíme s novou hypotézou, která je vypodložena důvody natolik nevývratnými, že nebude jen tak lehko ji zpochybnit: Mnohé ukazuje na to, že nejpřesnějším literárním předobrazem naší současné hlavy státu je pan Brouček Svatopluka Čecha. Obě postavy každopádně vykazují řadu nápadných podobností a shod, až na několik málo rozdílů, které tu rovněž nehodláme zamlčet.

Vskutku, při bližším přihlédnutí se věc jeví tak, jako by se Miloš Zeman v době svého mnohaletého pobytu na Vysočině propadl do katakomb ústících hluboko do minulosti, podobně jako pan Brouček, když neopatrně odcházel z pivnice Vikárka posilněn „spřízněným mokem“ a spletl si směr. Cesta katakombami ovšem Miloše Zemana z počátku 21. století nedovedla do středověké klenotnice plné skvostných pokladů, jako pana Broučka, ale do zásobnice s arzenálem zpuchřelé ideologické veteše z 19. a první poloviny 20. století.

Mezi harampádím, k němuž se pan domácí Zeman dotrmácel katakombami vedoucími do minulosti, mu zjevně nejvíce učarovala stará nacionalistická zbroj. Místo „stát a zákon“ se tak naučil říkat „národ“, místo „občan a člověk“ se naučil říkat „Čech“, místo „občanská a politická práva“ se naučil říkat „právo původu a fakt narození“. Namísto úcty ke konstituci, demokratickým principům, právnímu státu a lidským právům mu tane na mysli přináležitost k půdě a posvátný svazek pokrevní. Jak obecně známo, k podstatě tohoto souručenství patří, že se utužuje pomocí obrazu vnějšího a potažmo i vnitřního nepřítele. A hle, ten přichází jak na zavolanou v podobě hord přivandrovalců a Mohamedánů, jejichž děsivý zjev poněkud přibarvený mediální vitráží a bujnou fantasií křísí vzpomínky na dávnou vojnu s Turkem, a potažmo v podobě jejich domácích pomahačů.

Ano, podobně jako u pana domácího Broučka jsou s tímto výletem do minulosti spojeny ony zvláštní zrakové přeludy, které „ukazují skutečnost v divném zmatení a zpitvoření, všechno zkřivené, klikaté, nemožné protáhlé nebo skrčené, ba i zdvojené“, jak se to panu Broučkovi někdy jevilo nejenom na jeho nočních cestách z hostince za klamného svitu měsíce, ale také v střízlivém světle denním, když se ocitl uprostřed středověkého města pražského.

Rozdíl je ovšem v tom, že Miloši Zemanovi se na tomto výletě do minulosti zalíbilo a dobře se v ní zabydlil. On totiž, na rozdíl od pana Broučka, svůj epochální výlet proti proudu času nepodniká sám a na vlastní útraty, ale bere s sebou nemalou část české veřejnosti, která jej na oplátku pasuje do role ne tak ledajakého pana domácího, ale hradního pána Broučka. V po léta zatuchlém prostředí tuzemské politiky se vyrojily statisíce pánů Broučků a paní Broučkových, z rozličných příčin zklamaných a k smrti vystrašených různými nebezpečími, jež tu nehodláme nijak zlehčovat, a zároveň okouzlených tou parádní závratnou jízdou, díky níž se jako mávnutím proutku vše složité jeví tak jednoduchým a jež poskytuje docela iluzorní, zato však mile hřejivý pocit bezpečí. Ti všichni dnes vděčně a oddaně stojí za svým hradním pánem Broučkem v jednom šiku jako jeden Brouček. Spolu s ním se tak propadá do katakomb vedoucích do minulosti i značná část českého národa a český stát.

Náš současný pan Brouček ve svých cestách do minulosti není osamělý ani na mezinárodním poli. Obskurní cestovatelé časem se v poslední době rojí jako jedovaté muchomůrky po dešti. Již dlouhou dobu pluje kremelský pán na mohutném stroji času s osvědčeným, avšak modernizovaným motorem z dílny čekistů do časů zašlé imperiální slávy a unáší s sebou svou rozlehlou zemi i s jejími četnými obyvateli. Kdo by se divil, že mezi dvěma souputníky spějícími proti času panuje tak hluboké srozumění a taktéž vřelá a čilá družba? A především je tu také početně sice nevelká, leč panický děs budící skupina Mohamedánů, kteří svým souvěrcům nabízejí ještě divočejší jízdu až do krutých a drsných dob středověku. Nelze přehlédnout, že náš hradní pan Brouček je jejich hrůzným zjevem cele zaměstnán nevida pro ně četná jiná nebezpečí. A není divu, vždyť právě oni nejlépe zapadají do jeho obrazu nepřítele a jsou mu vhodnou záminkou k tomu, aby mohl burcovat k boji proti všem přivandrovalcům a Mohamedánům. Ve srovnání s jejich výpravami do pekel na zemi, jež snad nebyla vídána ani v dobách jejich středověké cílové destinace, se výlety našeho pana Broučka jistě jeví jako nevinná lapálie. Avšak čelit těm, kteří nás chtějí strhnout do krutostí středověkých řeží, vlastními výpravami do minulosti, je poněkud neprozíravé ne-li přímo nebezpečné počínání. Vždyť to je přesně to, co chtějí, neboť i oni ze všeho nejvíc mají zapotřebí nepřítele, jenž s nimi bude vést jejich náboženské a civilizační války z dob dávno minulých.

Stokráte si můžeme opakovat, že „není přece možno, aby čas se zastavil, neřkuli aby šel nazpátek“. Jízda proti proudu času se však již i pro nás, kdo se jí nechceme účastnit, stala skutečností. Tato cesta je nebezpečnější, čím více nás vzdaluje z přítomnosti, která navíc sama nezůstává stát, ale uplývá s tím, jak přichází budoucnost stále nová se svými výzvami. Zatím však naše společnost nenašla východ z katakomb, který by ji přivedl zpět do přítomnosti a umožnil jí hledat odpovědi přiměřené 21. století. Všem těm pánům Broučkům a paním Broučkových se totiž na výletě proti proudu času tolik zalíbilo, že nedbají na jakékoli výzvy k návratu, ba reagují na ně nedůtklivě, podrážděně či přímo agresivně.

Nezbývá nám tak zatím než tančit „mečový tanec mezi přítomností a minulostí“, v němž zřejmě ještě utržíme mnohé krvavé šrámy. Cesta proti proudu času sice může mnohým poskytnout krátkodobé uspokojení a jiným z ní může kynout i nemalý prospěch a zisk, ale není perspektivním ani dlouhodobě udržitelným podnikem. Není pochyb o tom, že se jednou budeme muset vrátit do našeho století, v němž se zřejmě jako pan Brouček probudíme v prázdném sudu, celí zablácení a s těžkou kocovinou. Otázkou je jen, jak dlouho to bude trvat, kolik krvavých šrámů při tom utržíme a jak velkou cenu za onen epochální výlet nakonec budeme muset zaplatit.

Text byl publikován na Svobodném fóru 12. 2. 2016.