Vojtěch Filip ve svém projevu na 9. zasedání ÚV KSČM varoval, že proti České republice a její suverenitě „se chystá opravdu koordinovaná akce, kterou řídí silné organizace ze zahraničí“. Součástí této koordinované akce mají být i protesty organizované spolkem Milion chvilek pro demokracii, které předseda komunistů v rámci své ničím nepodložené obludné konstrukce spojil s hackerskými útoky na nemocnici v Benešově. Ve svém projevu i v následném rozhovoru pro Český rozhlas zároveň označil parlamentní strany KDU-ČSL, TOP 09, ODS a Piráty za kolaboranty, kteří ohrožují suverenitu Česka. Jejich počínání označil doslova „za kolaboraci s cizí mocí“. Je příznačné, že takto mluví předseda strany, jejíž postoje jsou většinou v nápadném souladu se zahraničně politickou linií či zájmy nedemokratických mocností, jako je Rusko a Čína. Navíc v době, kdy si tyto režimy u nás stále agresivněji budují vlivové sféry a kdy před aktivitami jejich tajných služeb na našem území stále důrazněji varuje BIS.

Čeští komunisté například požadovali zrušit protiruské sankce, které vyhlásila EU v reakci na anexi Krymu, již ostatně někteří představitelé KSČM za anexi nepovažují, neboť slovy jejich bývalého místopředsedy Skály, jenž s delegací svých soudruhů okupovaný poloostrov loni navštívil, jde o „ruský klenot“. Poslanec za KSČM Ondráček se pro změnu vydal na „státní návštěvu“ na území východní Ukrajiny okupované bandity a rozvědčíky řízenými Kremlem. Jiný komunistický poslanec Grospič nedávno rovnou označil ukrajinský režim za „fašistický“. Sám Filip trumfoval tím, že zpochybnil zodpovědnost Ruska za okupaci Československa v roce 1968 a připsal ji Ukrajině. Ve výčtu těchto kroků našich komunistů v zájmu cizí nedemokratické mocnosti bychom mohli předlouho pokračovat.

Obviňování z kolaborace a vlastizrady ovšem není výsadou českých komunistů. Podobně Jiří Ovčáček na svém twitteru 13. 12. v reakci na projednávání střetu zájmů Andreje Babiše v europarlamentu napsal: „Pozoruhodné, jak jsou kolaboranti a vlastizrádci stále stejní. Neskrývají až dětinskou radost, když je za jejich přispění republika ponižována a vláčena mocnými zleva nebo zprava.“ Ostatně již v červenci hradní mluvčí označil Jakuba Kalenského za vlastizrádce kvůli jeho vystoupení v americkém Kongresu na téma fake news. Takto se vyjadřuje úředník, který snůškou svých slovních ekvilibristik a lží podestýlá kroky a výroky prezidenta Zemana v oblasti zahraniční politiky, které jsou rovněž téměř bez výjimky v souladu s linií a zájmy současného ruského i čínského režimu.

Jestli se něčemu před oním babylónským zmatením jazyků, které pomáhají působit i výše zmínění pánové, něčemu říkalo kolaborace a vlastizrada, tak je to přesně to, co v přímém přenosu předvádějí právě oni sami, jejich spolustraníci či sám hradní pán. Často se chovají spíše jako agenti zájmů autoritářských režimů, než jako reprezentanti zájmů demokratické země. Přesto kdekoho obviňují z kolaborace a vlastizrady. Jejich výroky tak stále více připomínají osvědčené postupy ruské propagandy dle zásady: „Zamysli se nad tím, co sám děláš, a obviň z toho druhou stranu“. Jedná se o čítankový příklad toho, co americký filosof Jason Stanley nazývá „podkopávací propagandou“. Tím je míněno asertivní podsouvání pojmů, jimiž může být právem označen sám mluvčí, jeho protivníkům. Tato strategie plní hned několik cílů najednou: mluvčí odvede pozornost sám od sebe, zatlačí druhou stranu do defenzívy, neboť ta je nucena se bránit křivým a nesmyslným nařčením, a zároveň přispívá k rozkladu racionálního diskursu a zdravého rozumu, common sense, který je nezbytným předpokladem a podhoubím demokratické politiky.

V podobném smyslu Timothy Snyder ve své knize Cesta k nesvobodě mluví o „schizofašimu“. Snyder ukazuje, že myšlení mnohých prominentních ideologů současného ruského režimu nese neklamné rysy fašismu. I sama agresivní politika současného Ruska se podle něj vyznačuje některými rysy typickými zejména pro fašistické režimy. Spojenci a podporovatelé Putinova režimu na Západě se rekrutují převážně z okruhu krajně pravicových, fašistických či neonacistických hnutí a proudů. Přesto ruská propaganda neváhá kdekoho nálepkovat jako „fašisty“: především nový režim na Ukrajině, která je sama obětí ruské agrese, ale také všechny možné i nemožné údajné nepřátele Ruska na Západě. Schizofašismus spočívá v tom, že skuteční fašisté nazývají své protivníky fašisty.

Podobným rozpolcením osobnosti u nás zjevně trpí i pánové Filip, Ovčáček a jim podobní. Přestože se sami do krve bijí za zájmy cizích nedemokratických mocností, obviňují kdekoho z kolaborace a vlastizrady. Možná bychom je a další podobné zjevy naší politické (ob)scény měli od nynějška nazývat „schizokolaboranty“ a „schizovlastizrádci“. Přitom bychom ovšem měli mít na paměti, že tato choroba – či spíše propagandistická metoda – není nikterak nevinná. Ruská zkušenost ukazuje, že může být předehrou k brutálnímu útlaku a zločinné agresi. V této souvislosti zní Filipova slova o „koordinované akci řízené organizacemi ze zahraničí“ či o „českém Majdanu“ a „státním převratu“, jimiž reaguje na mírumilovné protesty, na které mají občané právo garantované Listinou práv a svobod, povědomě zlověstně.

To, že je vůbec možné, aby někdo podobné bludy šířil ve veřejném prostoru, a nevedlo to k jeho okamžitému odstoupení či odvolání z funkce, ukazuje, že naše společnost se nachází v nebezpečně nezdravém stavu. Pro výše zmíněné případy přitom existuje hezká dětská říkanka: „Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje“. Možná, že by nám v době novodobého babylónského zmatení pojmů pomohlo oprášit v sobě trochu té zdravé dětské prostoty a přímočarosti. „Podkopávací propaganda“ by nadále neměla být vydávána za názor, který má své legitimní místo ve veřejném prostoru, ale okamžitě demaskována ve své pravé povaze a jako taková vykázána do patřičných mezí. Každopádně je v životním zájmu naší demokracie, aby si vytvořila dostatečné obranné mechanismy proti šíření podobných záměrných nesmyslů, namířených přímo proti její nejvlastnější podstatě.