Vojenská agrese proti Ukrajině je definitivním koncem „konce dějin“, resp. snu o konci dějin, podle nějž západní liberální demokracie a společnost blahobytu nastoupila své globální vítězné tažení. Rozplynul se i skromnější sen západní společnosti, že si může vytvořit jakousi epikurejskou oázu štěstí a blahobytu uprostřed moře utrpení okolního světa. Nastalo tvrdé probuzení do dějin a do drsné reality globálního světa, jemuž ostatní hráči v globální politické soutěži již dávno začali vtiskovat krutou a nelidskou tvář. Většina obyvatel zemí demokratického světa je dnes viditelně otřesena, ale také zbavena dřívějších klapek na očích a zřetelně vnímá, že za humny jejich domnělé oázy se hraje nebezpečná hra i o jejich vlastní budoucí osud.

Jedná se zjevně o zásadní psychologický, ne-li přímo existenciální zlom. Západní demokratické země příliš dlouho nebyly připraveny a ochotny se nasazovat na frontách konfliktu, kde se bojovalo o jeho vlastní hodnoty a o charakter světového řádu na nich založeného. Ať už šlo o demokratické revoluce na Ukrajině, v Bělorusku, či během arabského jara, více méně nečinně přihlížel, když mnohé z nich byly utopeny v krvi a umlčeny v žalářích a mučírnách. Současné apokalyptické obrazy destrukce a utrpení na |Ukrajině jsou ve skutečnosti jen chmurné déjà vu, které však mnozí dříve právě nechtěli vidět. Před tím, kdo vidět chtěl, se podobné obrazy odvíjely již během obou válek v Čečensku, na počátku války na Ukrajině v roce 2014, a především během dlouhé války v Sýrii, v níž Rusko od roku 2015 vojensky podporovalo diktátora Bašára Asada mimo jiné brutálními leteckými a raketovými útoky. V žádném z těchto případů si demokratické země nedokázaly vynutit dodržování mezinárodního práva a lidských práv, přestože tyto normy jsou vetknuty přímo do základů architektury OSN, jejichž členy jsou i země jako Rusko, Čína či Sýrie, dvě prve jmenované dokonce jako členové Rady bezpečnosti vybavení právem veta.

Liché však bylo odvracet zrak a strkat hlavu do písku. Již tehdy se za ostudné nepozornosti či liknavosti demokratického světa odehrávalo všeobecné civilizační propadání. Již pod sutinami domů v Aleppu a dalších vzbouřeneckých enklávách v Sýrii byly pohřbívány nejenom tisíce nevinných lidských obětí, ale spolu s nimi i základní stavební kameny světového řádu, které byly položeny po druhé světové válce. Bylo nebezpečnou iluzí si myslet, že když se tímto způsobem otřásá půda civilizace někde daleko na Blízkém východě, půda pod našima nohama zůstává pevná. Půda se ve skutečnosti již dlouho varovně chvěla i pod námi ve střední Evropě. Nejenom že jsme byli postupně vtahováni do tohoto pohybu civilizačního propadání, ale byli jsme rovněž jeho aktéry a neseme za něj odpovědnost. Součástí tohoto civilizačního propadání byl i samotný nezájem, nulová empatie a někdy i obyčejný cynismus vůči nezměrnému utrpení civilního obyvatelstva v Čečensku, Sýrii či na východě Ukrajiny, jež léta projevovali naši političtí představitelé i většinová společnost, kteří jako by se až dnes pod vlivem šoku probrali z hypnotického spánku.

Zdá se, jako by v minulých dvou desetiletích Západ uzavřel s Ruskem jakousi cynickou „společenskou smlouvu“ v rámci rodícího se globálního politického uspořádání. Součástí této smlouvy byla nepsaná a nevyřčená dohoda, že demokratické země budou přivírat oči nad porušováním mezinárodního práva a válečnými zločiny, pokud se budou dít v určitých mezích a v dostatečné vzdálenosti od jejich vlastního dvorku tak, aby se jejich občané mohli konejšit iluzí, že se jich to netýká, a snít dál svůj sen o neomezeném stupňování blahobytu. Tato „společenská smlouva“ však byla právě ruskou vojenskou agresí vůči Ukrajině vypovězena. Nebo přesněji řečeno: tato smlouva vlastně pro druhou stranu nikdy neplatila, jen pro ni bylo strategicky výhodné po určitou dobu předstírat, jako by na ni přistoupila. Za tímto zdáním se však již dlouho kuly ambiciózní plány na krvavou revizi výsledků studené války a změnu geopolitické rovnováhy, na nastolení nového „světového řádu“, jak ho propagandisté Kremlu sami nazývají.

Tento nový „světový řád“ na ruský způsob se přitom již dlouho rodil za našeho nečinného přihlížení či přehlížení v mnoha koutech světa a plíživě vstupoval na místo globálního řádu založeného na lidských právech, který začal obtížně vznikat pod zdrcujícím dojmem trpkých zkušeností 2. světové války a který se po konci studené války chvíli zdál být jedinou perspektivní alternativou pro globalizující se světové společenství. Jak dobře vědí obyvatelé dnešní Ukrajiny, ale také Sýrie, okupovaných území Gruzie, nebo i stoupenci opozice v samotném Rusku, tento údajný „světový řád“ ve skutečnosti znamená všudypřítomný zmar, destrukci, utrpení, nesvobodu a smrt. Jeho nástupu bohužel pomáhal urovnávat cestu i opačný extrém, jímž byly vojenské intervence ze strany Spojených států s podporou dalších zemí Západu, které neměly oporu v mezinárodním právu a které přinesly mnoho utrpení a chaosu zejména v zemích Blízkého východu, jako byl Irák. Tyto jednostranné vojenské akce rovněž přispěly k destabilizaci mezinárodního řádu a poskytly alibi pro agrese nedemokratickým zemím, jež představa pax americana nejenom nevábila, ale přímo děsila.

Lidé na Ukrajině dnes nesou následky za tuto dlouholetou lhostejnost a neprozíravost demokratického světa. Zmíněnou odpovědnost demokratického světa je třeba mít na paměti právě při současném obtížném rozhodování, jakým způsobem vstoupit či nevstoupit do konfliktu na Ukrajině, které připomíná Sofiinu volbu. Dnes si snad již větší část politiků a obyvatel demokratického světa jasně uvědomuje, že svět, v němž zůstávají umučeni v žalářích odpůrci tyrana či pohřbeni pod sutinami domů stovky a tisíce nevinných lidí, zatímco jejich vrazi přežijí a posílí svou moc, nebude bezpečnějším místem pro nikoho. Již před mnoha lety zkušení Kadyrovovi hrdlořezové z Čečenska jezdili pomáhat v „čištění“ Aleppa, dnes jsou pro změnu ke krvavým službám na Ukrajině. Kam asi pojedou „vypomáhat“ příště? Které další město v které další zemi po Grozném, Aleppu či Charkově bude brutálními útoky ruského letectva a raketového vojska proměněno v trosky a pohřebiště poseté mrtvolami nevinných civilistů? Agresivní kremelská rétorika Kremlu nás nenechává na pochybách, že to v zásadě může být kterékoli z evropských měst, zejména v bývalém východním bloku. Často opakovaná věta, že Ukrajinci dnes bojují i za nás, proto není žádnou planou frází, ale má svůj fyzicky doslovný smysl.

Řečené nemá být voláním po přímé konfrontaci NATO s Ruskem. Má to být spíše varovné konstatování, že v této fázi již neexistuje žádné dobré řešení, které by nás nic nestálo: země demokratického Západu, jehož jsme součástí, každopádně musí být připraveny k nasazení v prvních liniích fronty, kde se již dávno bojuje bez nás za naše hodnoty i životní zájmy, a přinášet v tomto boji oběti. V tomto boji je jistě třeba hledat různá kreativní a chytrá řešení, která by bezprostředně nevedla k další eskalaci a rozšíření konfliktu, a vytvářet širší koalice tak, aby tento konflikt nemohl být interpretován jako střet Ruska s pro něj nepřátelskou vojenskou aliancí. Co si však rozhodně nemůžeme dovolit, je jakákoli slabost a ústupnost. Krvavý moloch, jemuž jsme i my dovolili vyrůst, se sám od sebe nezastaví, ale s každým dalším krvavým soustem poroste jeho chuť.

Naději a sílu však můžeme čerpat z toho, že v těchto dnech se nepíše jen historie barbarských zločinů a nezměrného utrpení, ale také znovu probuzeného smyslu pro humanitu, solidaritu a nevídané statečnosti. Skoro se zdá, že na konci konce dějin se vracíme do dějin, které nejsou utvářeny ekonomickým růstem, mírou blahobytu či privátního štěstí, ale velkými činy jednotlivců i společností, v nichž lidé osvědčují věrnost vyšším hodnotám a ideálům, schopnost obětovat se pro druhé a obstát tváří v tvář nesnadným výzvám. Možná, že právě v takovýchto činech se dnes začínají rodit obrysy nového „světového řádu“, jenž ovšem nebude mít nic společného s chorobnými představami strašícími v hlavách kremelských vládců a ideologů, kteří se je snaží vnucovat druhým pomocí tanků a raket, ale naopak řádu založeného na hodnotách a ideálech humanity, solidarity, demokracie, svobody a lidských práv. Aniž si to kremelská junta uvědomuje, dělá dnes bezděčně těmto hodnotám obrovskou celosvětovou reklamu. Doufejme jen, že tento nový řád, k jehož zrodu kremelští vládcové a jejich zabijáci nevědomky napomáhají, a v němž snad posléze po zásluze zaujmou místo před trestními tribunály a na smetišti dějin, nebude zaplacen příliš vysokou cenou dalšího nezměrného utrpení a nesmyslného maření lidských životů.