Podzimní parlamentní volby po dlouhé době přinesly několik dobrých zpráv pro naši polistopadovou demokracii. Ačkoli se lze dohadovat, do jaké míry byly jejich výsledky projevem politické zralosti našeho lidu i demokratických stran a do jaké míry v nich sehrála roli přízeň štěstěny či prozřetelnosti, z hlediska budoucího osudu české demokracie je každopádně klíčové, že nepotvrdily trend nastoupený v roce 2013.

V uplynulých devíti letech procházela naše obnovená demokracie jednou z nejkritičtějších fází svého vývoje. Pro tuto fázi bylo typické především oslabování tzv. tradičních demokratických stran, a naopak posilování populistických, nesystémových, či vyloženě extremistických politických uskupení, která – řečeno slovy politologa Yaschy Mounka – již nenabízejí „jen ideologické alternativy v rámci demokratického systému“, nýbrž více či méně otevřeně zpochybňují jeho klíčová pravidla, normy a hodnoty. Zmíněný trend u nás bylo možno pozorovat i dříve, ale rozhodujícím předělem byl právě rok 2013, kdy v historicky první přímé volbě prezidenta zvítězil Miloš Zeman a v předčasných parlamentních volbách získaly celých 40 procent hlasů hnutí ANO, KSČM a Úsvit Tomia Okamury. Česká demokracie rozkolísaná řadou závažných korupčních skandálů a důsledky ekonomické krize se tehdy vydala cestou, která navzdory některým národním specifikům v mnoha ohledech připomínala vývoj v okolních zemích bývalého východního bloku, zejména v Maďarsku a Polsku. Tento trend byl zpečetěn a posílen v parlamentních volbách 2017 a v prezidentských volbách 2018.

Svéráz české cesty

K „svérázům“ naší české cesty jistě patří „podnikatelský populismus“ Andreje Babiše, jenž není jasně ideově vyhraněný a ukotvený, takže v zásadě dovoluje zastávat libovolné postoje, které se mu v dané chvíli jeví jako nejvýhodnější. Právě to však hnutí ANO s jeho předsedou nezřídka vtahuje do gravitačního pole radikálnějších či extrémnějších politických sil. Riziko pro demokratický systém ovšem dlouhodobě představoval především gigantický střet zájmů a koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou oligarchy a premiéra v jedné osobě, které z principu narušovaly křehkou rovnováhu mocí. Jeho podnikatelské impérium za časů vlády ANO vytvořilo paralelní strukturu parazitující na veřejných institucích, jež toto impérium využívalo k rozšiřování vlastní ekonomické moci a navyšování zisků. Vysoce rizikovým faktorem byla navíc situace, kdy úřad premiéra zastávala trestně stíhaná osoba, což představovalo permanentní hrozbu pro nezávislost soudní moci, policie a státních zastupitelství.

„Svéráz“ našeho vývoje v uplynulé dekádě výrazně utváří též prezident Zeman, který se postupně z liberála přes sociálního demokrata přerodil v situačního populistu se silnými vazbami na Rusko a Čínu. Ten svými kroky i výroky s oblibou balancuje na hraně ústavy, pokud rovnou nepřekračuje ústavně stanovené mantinely, povážlivě posouvá hranice politické kultury směrem k pomyslnému dnu a atakuje klíčové instituce demokratického státu. Stačí jen vzpomenout na jeho nevybíravé nátlaky a útoky na justici, na veřejnoprávní média, na senát či tajné služby, k nimž zčásti docházelo dokonce v době nejvyššího ohrožení naší země pandemií koronaviru. Zároveň se vehementně snaží otáčet kormidlem naší zahraniční politiky, aby její kurs přesměroval k nedemokratickým režimům, jako jsou Rusko a Čína, jejichž zájmy nápadně často zastává na úkor České republiky, jejíž hlavou má být.

Nepřátelé „ústavního liberalismu“

Z hlediska celkových dopadů na povahu politického systému je přitom nejzávažnější okolnost, že v tomto období se na naší politické scéně zformovala široká aliance stran, hnutí a politiků, kteří začali naši zemi posouvat směrem k tomu, co politolog Fareed Zakaria nazval „neliberální demokracií“. Tímto termínem je míněn formálně demokratický režim, kde se sice konají více či méně demokratické volby, ale kde jsou podkopávány a postupně oklešťovány základní pilíře „ústavního liberalismu“, jež mají zajišťovat podmínky rovnosti a svobody pro všechny občany, jako jsou dělba moci (včetně nezávislé mocí soudní), právní stát, základní a občanská práva a svobody, nezávislá média či občanská společnost. Jak ovšem ukazuje řada příkladů z nedávné historie i současnosti, postupným oklešťováním pilířů „ústavního liberalismu“ se demokratické státy dostávají na šikmou plochu, po níž lze snadno sklouznout k nějaké formě nedemokratického režimu. Tuzemská aliance nepřátel „ústavního liberalismu“ je velmi pestrá: kromě Andreje Babiše s jeho hnutím ANO a prezidenta Zemana do ní náleží subjekty z obou extrémů politického spektra, jako jsou KSČM, SPD, Volný blok, Trikolóra a další. Členové této neblahé aliance se liší svou motivací, ideovými východisky i mírou své radikality. Právě její šíře a rostoucí moc však v posledních letech představovaly stále větší hrozbu pro demokratický systém jako takový

Tyto síly navíc spojuje příchylnost nejenom k zemím Visegrádu, jež mají na cestě k „neliberální demokracii“ výrazný náskok, ale (snad s výjimkou hnutí ANO) i k vyloženě autoritářským či despotickým režimům, jako je právě Rusko a Čína, které se v poslední dekádě vyznačují rostoucí agresivitou a neváhají se vměšovat do politických procesů v demokratických zemích, ať už ovlivňováním veřejného mínění, podporou jim nakloněných politiků a stran či přímo zasahováním do demokratických voleb. Synergie tuzemských proponentů „neliberální demokracie“ s cizími nedemokratickými režimy proto představuje pro současné demokratické země, jakou je i Česká republika, vysoce rizikovou konstelaci.

Tyto snahy o demontáž pilířů ústavního liberalismus a o změnu zahraničně politické orientace naší země směrem k východním despociím se zpravidla děly za kouřovou clonou nacionalistické, protiimigrační a protievropské rétoriky. V tomto ohledu byla pro nepřátele „ústavního liberalismu“ učiněným požehnáním uprchlická krize z roku 2015, která s sebou jistě nesla mnohé problémy a rizika pro země, do nichž nekontrolovaně proudily zástupy utečenců, v našich končinách však byla především účelově zneužita k vyvolávání strachu, oživování a upevňování předsudků vůči celým skupinám obyvatelstva a k mobilizace proti imaginárnímu kolektivnímu nepříteli. V rozjitřené atmosféře vyvolané migrační krizí a extrémními projevy islámského fundamentalismu a terorismu se mnohým tuzemským politickým obchodníkům s lidskými emocemi podařilo lacino pasovat do role obránců národních zájmů a ochránců národní bezpečnosti. Současné vzedmutí uprchlické vlny a barbarství islamistického teroru, jehož mediálně inscenované obrazy úspěšně zaútočily na představivost Evropanů, posloužilo jako záminka k opouštění našich vlastních civilizačních základů a principů, jež tvoří hodnotové podloží české státnosti a demokracie jako takové, jako jsou principy humanity a tolerance. Jestliže T. G. Masaryk prohlašoval právě humanitu za „náš poslední cíl národní“ a „program český“, pak populisté drnkající na nejtemnější strunky národního (ne)vědomí svádějí českou společnost z cesty k tomuto cíli do bažin mravního a politického úpadku.

Role církve a občanské společnosti; systém „brzd a protivah“

Zvláštní kapitolou je pak role, kterou v rámci tohoto vývoje sehrály některé kruhy české katolické církve včetně arcibiskupa Dominika Duky. Vřelá družba českého primase s prezidentem Zemanem, jeho vstřícná vyjádření na adresu Tomia Okamury, nominace Hany Lipovské do Rady České televize, kandidatura vedoucího referenta odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského Josefa Nerušila v parlamentních volbách za SPD a Hany Lipovské za Volný blok v pozici volebních lídrů krajských kandidátek – to jsou jen některé z neblahých signálů naznačujících, že část české katolické církve chová náklonnost k silám z politického suterénu, které představují systémové riziko pro demokracii a které se snaží naši společnost zavléct do mravního a politického bahna. Okolnost, že tyto politické síly si příležitostně berou do úst vznešené pojmy, jako „vlast“ či „rodina“, a že se zaklínají údajnými „konzervativní hodnotami“, navíc nemůže zastřít zjevný fakt, že jejich postoje jsou v příkrém rozporu se základními křesťanskými postuláty, jako je milosrdenství a láska k bližnímu, úcta k hodnotě a důstojnosti lidské osoby, důraz na svobodu spojenou s odpovědností či oddanost pravdě, i s řadou křesťanstvím inspirovaných universálních principů a idejí, na nichž spočívá demokracie západního typu, jako jsou ideje rovnosti všech lidí, humanity či lidských práv.

Na druhé straně naše země v minulých letech zaznamenala nevídané vzedmutí občanské společnosti, v němž významnou roli sehráli i příslušníci křesťanských denominací. Tato občanská aktivizace a mobilizace byla vyvolána právě zostřeným uvědoměním, že základní opory a pilíře našeho demokratického systému se ocitají v ohrožení. Není náhodou, že právě v této kritické fázi Česká republika zažila největší protestní shromáždění občanů od listopadu 1989 pořádané iniciativou Milion chvilek pro demokracii. Skutečnost, že v uplynulých letech nedošlo k nevratným škodám na podstatně našeho demokratického systému, je třeba přičíst na vrub nejenom této vzedmuté vlně občanské sebeobrany, ale také ústavním institucím, jako je senát nebo Ústavní soud, jejichž činnost v tomto kritickém období názorně ukázala, jak životně důležitý je v demokracii systém „brzd a protivah“. V neposlední řadě se tlak občanské společnosti stal katalyzátorem bezprecedentního spojování demokratických stran, které významnou měrou přispělo k volebnímu vítězství obou koalic a k sice těsné, ale jasné porážce Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.

Pozor na staré (ne)pořádky

Přestože výsledky posledních parlamentních voleb zabránily dalšímu posilování neblahých trendů nastoupených v roce 2013, a do jisté míry znamenají návrat vykolejené české politiky do standardních demokratických kolejí, bylo by osudovou chybou podlehnout falešnému dojmu, že nebezpečí scestí je definitivně zažehnáno. Významná část našich proponentů „neliberální demokracie“ je stále na scéně: prezident Zeman díky špičkové lékařské péči vstal jako bájný Fénix z popela a i když jeho pozice je viditelně oslabena, sype dál písek do demokratického soukolí, kde se dá; Andrej Babiš má slušně našlápnuto k úspěšné kandidatuře v příštích prezidentských volbách; hnutí ANO i SPD si stále udržují silnou pozici ve sněmovně a již ukázaly, že společně dokáží svými obstrukcemi vládní koalici řádně zatopit pod kotlem. Varovným signálem je však především celkový počet hlasů odevzdaných populistickým, nesystémovým či extremistickým stranám a hnutím, z nichž část ve volbách propadla díky tomu, že se jim nepodařilo překročit magickou pětiprocentní hranici. Z toho je patrné, že důvody pro podporu těchto politických sil u nemalé části našich občanů nadále přetrvávají.

Ještě větší chybou by bylo oslavovat návrat ke „starým dobrým časům“ či „starým pořádkům“ před rokem 2013. To by totiž právě znamenalo přehlížet ony důvody, které část našich spoluobčanů vedou k nebývalé podpoře politických sil zpochybňujících klíčová demokratická pravidla, normy a hodnoty. Jakkoli jsou příčiny tohoto jevu složitější, jednou z nich je nepochybně rostoucí nedůvěra části voličů a občanů v tradiční politické strany, v demokratické instituce a demokracii jako takovou. Tato nedůvěra bohužel má své oprávněné jádro: systémovým problémem české demokracie po roce 1989 se stalo masivní zneužívání veřejných úřadů a neblahé propletení politické moci s privátními zájmy ekonomických subjektů, pochybného byznysu či přímo organizovaného zločinu. Rozšířená korupce a rozkvět klientelistických sítí či kleptokratických struktur v prvních dvou dekádách obnovené české demokracie byla jen jedním ze symptomů hlubšího chronického neduhu, jejž mnozí diagnostikovali jako „uchvácení státu“ (state capture). Tehdy ještě stát nebyl unesen oligarchou a majitelem podnikatelského impéria, nýbrž rozličnými šíbry, „kmotry“ a lobbyisty napojenými na tzv. „standardní strany“, zejména ODS a ČSSD. Skandály a podvody demokratických politiků urovnaly cestu k nástupu populistických a extremistických sil. Tento nástup byl ještě podpořen důsledky finanční krize, které bolestně dopadly zejména na sociálně slabší vrstvy obyvatel a pouze zjitřily rozšířený pocit deficitu spravedlnosti. Vražedná kombinace tolerance vůči rozsáhlým defraudacím a systémové korupci či dokonce spoluviny na nich s – jinak potřebnými – úspornými opatřeními je jednou z hlavních věcí, která tehdy zlomila vaz zejména pravicovým demokratickým stranám.

Bohužel se však zdá, jako by část demokratické koalice stále nepochopila vážnost situace a nepoučila se, či se dokonce rozhodla opakovat stejné chyby, které významně přispěly k nebezpečnému vykolejení české demokracie v minulých letech. V tomto smyslu byla neblahým signálem například nominace Pavla Blažka, muže s kontroverzní minulostí, na post ministra spravedlnosti, který se již ve svém úřadu začal oklopovat lidmi s neméně pochybnou pověstí. Tato skutečnost naznačuje, že ODS se stále nedokázala zcela odstřihnout od své temné minulosti. Na důvěře v demokratické strany nepřidávají ani pochybnosti ohledně sponzorských darů STANu. Za každé selhání tohoto druhu se dnes tvrdě platí nedostatkovou měnou křehké důvěry v pozitivní změnu, v demokratické strany a instituce i v samotný demokratický systém. Těžce vymstít se může i obyčejná nešikovnost či neschopnost, zejména při zvládání nejnaléhavějších výzev, jakou je ta, před níž nás staví nová vlna pandemie koronaviru. Navíc ani některé strany vládní koalice, především ODS, nejsou zcela imunní vůči svodům a sympatiím k „neliberální demokracii“, jak ji reprezentuje orbánovské Maďarsko a zčásti i Polsko. To vše zakládá jistá rizika do budoucna, která mohou přispět k opětovnému vychýlení vah v neprospěch demokratického tábora.

Mezinárodní kontext a budoucnost demokracie

Právem se dnes k naší zemi upírají zraky demokratického světa. Politický vývoj v České republice totiž tvoří sice malý, ale ne zcela nevýznamný kamínek v obrovské mozaice světového dění. Zatímco pro roce 1989 se zdálo, že demokracie nastoupila vítězné tažení dějinami, od roku 2010 se trend spíše obrací a ve světě můžeme pozorovat proces, který americký sociolog Larry Diamond nazval „demokratickou recesí“: stále více zemí se od demokracie vzdaluje, než se k ní přibližuje. Proto jsou každé volby, v nichž se nepotvrdí trend vzestupu populistických, nesystémových či extremistických sil, dobrou zprávou nejenom pro českou demokracii, ale pro celý demokratický svět. Tento širší kontext ovšem zároveň naznačuje, že oslabování důvěry v demokracii není českou anomálií, nýbrž spíše rozšířeným jevem, který má patrně hlubší systémové příčiny. Proto demokratické strany a vlády budou muset nadále věnovat bedlivou pozornost důvodům rozšířené nedůvěry v stávající podobu demokracie, která spojila svůj osud se socio-ekonomickým systémem kapitalismu.

Doufejme však, že stále platí, co napsal Karel Čapek v lednu 1938, kdy se vyhlídky pro demokracii zdály mnohem temnější než dnes: tisíciletý vývoj lidstva směřuje „k rozmnožení lidských a občanských svobod pro každého člověka“, nikoli „k jejich potlačení a k otrocké reglementaci lidských bytostí“, a co se staví proti němu, je jen „anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí“. Naše demokracie se již vícekrát dostala na scestí a má jistě mnoho nedostatků, z nichž některé jsou důsledkem omylů, selhání či vin, jichž jsme se dopustili v minulých třiceti letech. Avšak, jak říkal Masaryk, „má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky“, nikoli demokracii. Četné krize, jimiž prochází nejenom současná česká společnost a demokracie, ale celá globální civilizace, navíc dávají tušit, že stojíme na prahu dalekosáhlých proměn. Úkolem křesťanů v této situaci je správně číst znamení času a porozumět velkým výzvám, jimiž jsme uprostřed těchto krizí a skrze ně oslovováni, abychom zakotveni v naději a víře nalézali správné cesty do otevřené a neznámé budoucnosti. Pokud však jde o politické uspořádání naší země, Evropy, a snad i celého světa, sotva tato cesta může vést jinudy, než skrze budování a důslednější uskutečňování demokracie, která by umožňovala rámec pro stále lepší kvalitu života a mezilidských vztahů a poskytovala stále větší prostor pro lidskou a politickou svobodu. Neboť, jak rovněž pravil Masaryk, „demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi“.

Text byl ve zkrácené podobě publikován v Katolickém týdeníku, č. 8 (2022).