Rozhodování o energetice je navýsost politickou záležitostí. I když liberální ekonomové doporučují ponechat energetiku neviditelné ruce trhu a soukromým subjektům, neznám vyspělou zemi, kde by stát do energetiky nezasahoval a nekontroloval ji. Vláda, parlament a samosprávy na různých úrovních by měly sloužit občanům a tedy i zabezpečit pro ně základní potřeby. Dostatek dostupné energie mezi základní potřeby nepochybně patří.
Česká republika zabezpečuje v současnosti poměrně dobře obyvatelstvo energií, i když neúměrně drahou. Máme dobře koncipovanou přenosovou síť pro elektřinu, jsme tranzitní zemí pro ropovod Družba, máme spolehlivé a moderní jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně, máme značné zásoby hnědého uhlí, máme i uranovou rudu. Jak ale vypadá budoucnost naší energetiky? Analýzy ukazují, že budoucnost je méně bezproblémová než současnost. Přenosová síť pro elektřinu je sice dobře vnitřně propojená a kapacitně dostatečná, ale je zastaralá a je třeba do ní ročně investovat nejméně dvě miliardy korun. Je také třeba propojit naši síť daleko lépe s celoevropskou sítí. Ropovod Družba je na některých územích mimo ČR špatně udržován a není jisté, zda se s jeho provozem do budoucna počítá. Jaderná elektrárna v Temelíně je neustálým zdrojem napětí v našich vztazích s Rakouskem. Zásoby hnědého uhlí jsou sice značné, ale těžitelné zásoby jsou omezené a to bude ve skutečnosti jeden z hlavních problémů naší energetiky. Máme sice uranovou rudu, ale to ještě není jaderné palivo. A hlavně: budeme mít kvalifikované odborníky pro naši budoucí energetiku? Budeme mít výrobně-technické kapacity pro stavbu a provozování nových energetických zdrojů? A k tomu ke všemu přistupují problémy s harmonizací naší legislativy s legislativou EU a s plněním závazků na ochranu životního prostředí.
Začátkem roku 2007 jsem byl pozván premiérem Topolánkem na schůzku s předsedy parlamentních politických stran. Byli tam všichni kromě předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Byl jsem informován o tom, že se parlamentní politické strany dohodly na ustavení odborné komise, která by měla posoudit cesty k zabezpečení české společnosti energií v dlouhodobém výhledu. Byl jsem požádán, abych této komisi předsedal a zajistil její nezávislost. Tato nezávislá energetická komise (NEK), nebo jak se správně nazývá "Nezávislá odborná komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu", byla zřízena dne 24. ledna 2007 usnesením vlády č. 77.
Politické strany KDU-ČSL, KSČM, ODS a SZ (Zelení) jmenovaly do NEK po dost dlouhé prodlevě a po mých opakovaných urgencích, po dvou odbornících v energetice.
V srpnu 2007 jsem se sešel s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem a požádal jsem ho aby také on delegoval do NEK dva odborníky. Přátelsky mi vysvětlil, že nemá nic proti NEK a už vůbec ne proti mé osobě, ale že nevěří, že se NEK dohodne na společném stanovisku, a to zejména pro naprosto rozdílné názory Zelených od ostatních politických stran. Bylo mi jasné, že v tom je hodně pravdy, ale protože jsem svou účast v NEK už přislíbil, chtěl jsem se pokusit o zpracování odborného, neideologického materiálu, který by politikům, kteří nakonec budou o energetice rozhodovat, poskytl nezávislou komplexní analýzu naší energetiky s doporučeními pro její budoucí rozvoj. Naději na úspěch mi dávalo to, že politické strany jmenovaly do NEK na slovo vzaté odborníky. Věděl jsem, že mám určitou devizu v tom, že jsem nezávislý na politických stranách. Na druhé straně bylo moji nevýhodou to, že já sám nejsem v energetice odborníkem. A proto jsem svou úlohu od samého počátku činnosti NEK bral pouze jako manažerské řízení odborné skupiny.
Už z celé geneze vzniku NEK je jasné, že nemohla být zcela nezávislá ani nepolitická. Nemohu ale říci, že bych se setkal se snahou práci NEK politicky ovlivňovat nebo manipulovat ekonomickými subjekty. Je jasné, že odborníci jmenovaní politickými stranami mají názory těmto stranám blízké. To se nejvíc týká kolegů jmenovaných stranou Zelených, kteří mají na oblast energetiky specificky vyhraněné názory. Mnohé z těchto názorů jsou mi osobně blízké, jiné s nimi však nesdílím.
NEK se měla soustředit zejména na návrhy jak:
• Snížit energetickou náročnost ČR
• Uspokojit rozvoj společnosti energií
• Motivovat k investicím do špičkových inovací a snížení emisí
• Omezit rizika zásobování ČR energií.
Energetickou problematiku posuzovala Komise ze čtyř hledisek, a to z hlediska ekonomického, environmentálního, bezpečnostního a sociálních dopadů. Prognózy byly koncipovány s výhledem do roku 2030 a 2050. Je ovšem zřejmé, že tyto dlouhodobé prognózy nemohou nahradit adekvátní reakce na krátkodobější vývoj situace.
Metodika práce NEK byla standardní metodikou práce skupiny odborníků zaměřené na řešení konkrétního úkolu, v tomto případě na analýzu dlouhodobých perspektiv energetiky v České republice. Shromáždili jsme podklady, které byly v ČR k dispozici, zejména ve státní správě. Vytvořili jsme strukturu budoucí zprávy a podle ní jsme si objednali u relevantních subjektů zpracování konkrétních témat. Získané podklady jsme projednali, některé na uzavřených zasedáních NEK, jiné na dvou konferencích (v konferenčním centru Akademie věd v Liblicích a v Městské knihovně v Praze). Postupně jsme dávali jednotlivé analýzy oponovat nezávislým odborníkům.
Předběžnou zprávu jsme vládě odevzdali v červnu 2008. Premiér Topolánek tuto předběžnou zprávu převzal, uložil nám dokončit závěrečnou zprávu a předat ji oponentní radě, kterou hned na místě jmenoval. Pracovní verze závěrečné zprávy byla oponentům předána a současně vyvěšena na internetových stránkách vlády ČR. Oponenti odevzdali posudek 30 října a ten jsme také zveřejnili na internetových stránkách vlády. 24. listopadu jsme uspořádali celodenní odbornou konferenci spojenou s tiskovou konferencí, kde vystoupili všichni členové NEK a kde diskutovali s oponenty a odbornou veřejností. Takový tedy byl vznik a postup práce NEK. Podle zájmu a reakcí na tento blog připravím případně přes neděli blog o výsledcích práce NEK a o doporučeních vládě ČR.