„Hi, how are you?“, „Odkud jste?“ a „Co děláte v Americe?“ a samozřejmě „Na jak dlouho jste tady?“, „A kde tady bydlíte?“ Ta sprška otázek přišla, když jsem se nedávno ocitla v jednom malém obchůdku ve Washingtonu. „A proč se ptáte?“ Jasně, už v tu chvíli jsem se cítila trapně, nerudná osoba z Evropy, která o sobě nechce nic říct mladé sympatické prodavačce. Mockrát pak po mně ještě někdo chtěl telefonní číslo, soukromou adresu a v jednom obchodě dokonce i průkaz totožnosti.
Mrkněte jí na boty, zazněla zpoza mého ramene něčí rada těsně před dveřmi kanceláře paní (tehdy ještě ministryně vnitra Spojeného království) Theresy Mayové. Bylo to vloni při mé návštěvě Velké Británie. Ono doporučení, kam se mám dívat, mě na chvíli vykolejilo, takže jsem do kanceláře té přísné a autoritu budící paní vstoupila hledíc zmateně na její obuv. Nenávratně jsem tak propásla onen vzácný okamžik, kdy si s partnerem v jednání nejdřív pohlédnu do očí. Tahle vteřina totiž zpravidla udá tón, odpočítá šance na míru porozumění, sympatií i na samotný výsledek jednání.