„Hi, how are you?“, „Odkud jste?“ a „Co děláte v Americe?“ a samozřejmě „Na jak dlouho jste tady?“, „A kde tady bydlíte?“ Ta sprška otázek přišla, když jsem se nedávno ocitla v jednom malém obchůdku ve Washingtonu. „A proč se ptáte?“ Jasně, už v tu chvíli jsem se cítila trapně, nerudná osoba z Evropy, která o sobě nechce nic říct mladé sympatické prodavačce. Mockrát pak po mně ještě někdo chtěl telefonní číslo, soukromou adresu a v jednom obchodě dokonce i průkaz totožnosti.

Byla to dobrá lekce, užitečný dotyk s realitou, přišla právě včas. Uvědomila jsem si totiž, jak rozdílné je pojetí ochrany soukromí v Unii a v USA, jak se promítá do chování běžných lidí a institucí a také, oč více jsou Američané ochotní úřady a různé instituce především v zájmu zajištění bezpečnosti nechat strkat nos do svých životů.

Došlo mi, že priorita bezpečnosti je v USA výše než právo na soukromí, na rozdíl od Evropy, která si tyto dvě hodnoty cení srovnatelně, dopustím-li se opovážlivého měření. Jak dlouho to ale potrvá? Právě nyní v Evropě vedeme rozsáhlé odborné i veřejné debaty nad dilematem bezpečnost versus soukromí. Existuje zde totiž pochopitelná poptávka občanů po větší bezpečnosti za cenu větší kontroly.

Evropské soudy přitom opakovaně vydávají stanoviska, že takové zásahy do soukromí musí být přiměřené a nezbytné. Na jedné straně je právo na soukromí, tedy právo jedince, aby do jeho soukromí nikdo nezasahoval, a na druhé straně je právo států zasahovat (odposlouchávat, sledovat, nahlížet do účtů, shromažďovat údaje). Absolutní právo jednotlivce na soukromí by znamenalo chaos a destrukci společnosti, absolutní právo státu by byla diktatura a totalita. Proto je nutné pomyslné kyvadlo práva na soukromí a práva na bezpečnost neustále vyvažovat.

V USA jsem tenkrát byla vyjednávat se zástupci tamní federální vlády podmínky, za kterých se budou moci americké úřady dívat do osobních dat Evropanů, shromažďovat je, využívat při vyšetřování různých podezření a ukládat je pro případné budoucí využití.

Pravidlem totiž je, že ochrana osobních dat musí všude cestovat s danými daty, pokud se někam přesouvají. Takže jako Unie máme co mluvit do toho, jak bude mimo EU ochrana těchto dat zajištěna. A s USA byly v tomto směru, jak všichni víme, v minulosti neblahé zkušenosti.

Vyjednání záruk pro ochranu dat Evropanů pro mne proto bylo naprosto zásadní i proto, že toky soukromých dat Evropanů z EU do USA jsou skutečně masivní, představíme-li si jen objem dat proudící přes takové giganty, jako jsou Facebook, Google a další. Výsledkem tohoto i dalších jednání je systém nazvaný Ochranný štít, v němž se federální orgány USA zavazují zaručit vysokou ochranu soukromých dat Evropanů, nedovolit masivní sledování ze strany bezpečnostních složek a zajistit též kontrolu firem, které do USA data přetahují. Právě firmy, ačkoli se na ně přes Ochranný štít kladou přísné požadavky zajištění ochrany dat, čekaly na nový systém velmi úpěnlivě.

Dává jim totiž právní jistotu, že budou moci dál data Evropanů bez hrozby sankce do USA posílat. Že je to v zájmu nejen amerických, ale i evropských firem, netřeba zdůrazňovat. Nový systém běží od 1. srpna, odkdy se do něj mohou firmy zaregistrovat. Zároveň se rozbíhá nový způsob řešení stížností Evropanů, pokud mají poznatky o tom, že byla jejich data zneužita. Velkou roli zde budou hrát úřady na ochranu osobních údajů, které radí občanům, jak se bránit.

Mimochodem, bylo zajímavé, jak jednání s USA sledovala média v jednotlivých státech, což odráží i jejich zájem a zájem tamních obyvatel o toto téma. Daleko více se jednání věnovala média v západní Evropě, kde panuje větší obava ze zneužití dat než ve východní části Evropy. Osobně mne to dost překvapuje, protože bych větší ostražitost očekávala od lidí z Východu, kteří pamatují totalitu a zažili špiclování na vlastní kůži. Zároveň se mi potvrdilo, že lidi ze střední a východní Evropy, tedy i z Čech, jsou důvěřivější a svěří svá soukromá data bez větších váhání takřka komukoli.