Kdo má vlastně právo položit věnec?
„Paní Jourová, když tam tu kytku půjdete teď dát, ta stráž vás možná srazí k zemi,” zaznělo varování jedné reportérky, která čekala u sochy Masaryka. Bylo kolem poledne 28. října, přinesla jsem rozměrnou kytici, chtěla jsem ji dát k nohám prezidenta.
Bylo mi divné, že prostor pro kytky a věnce je úplně prázdný. Za sochou byla hromada kytek a věnců zjevně odsunutých za účelem vyčištění prostoru před sochou. Ta stráž vytvořila uličku k soše a čekalo se na příchod někoho z Kanceláře prezidenta. Nějaký pan se tam velmi zlobil, že tam dal ráno věnec a někdo ho dal pryč. A ptal se mě, jestli se to smí. Krčila jsem rameny.
Lidi kolem mě byli rozčílení. Všichni jsme ten „úkliď“ místa piety pro umístění privilegovaného věnce vnímali jako těžko snesitelnou aroganci moci. Po drahné době přišel pan kancléř Mynář a celý prostor tím prezidentským věncem zaplnil.
Věnce a kytky s trikolórou mají silný symbolicky význam a vlastenecký náboj. Proč nemohou ty od občanů ležet vedle věnců privilegovaných, dodnes nemůžu pochopit.
Stejně jako nemůžu pochopit druhou kapitolu něčeho, co bych nazvala “náš problém s pietou”. Jde o věnce a kytky v odpaďáku. Z těch je mi také divně a smutno. Myslím si, že úctu k významným výročím můžu vyjádřit, aniž bych druhým odpírala možnost učinit totéž.
Měli bychom respektovat právo vyjádřit pietu, názor či postoj i těm, se kterými nesouhlasíme. To je princip demokracie a svobody, řekla bych. Notabene té svobody, kterou jsme tak vzývali před 29 lety.
Mám obavu, aby v tom koši nebo na hromadě za sochou Masaryka nakonec neskončila právě ona demokracie a svoboda. Monopolní právo na prostor před pomníkem mi zavání totalitou, totalitou v nás. Myslím si, že dnes často vzpomínaný Václav Havel by s něčím takovým nemohl souhlasit.
A když už zmiňuji prezidenta Havla… Byla jsem 28. října i za ním na Vinohradech. Tam byl klid a mír, nikdo nikoho neodstrkoval a nekádroval, nikdo se nestavěl do pozice arbitra morálky, který má rozhodovat, kdo smí a nesmí kam co položit. Byla jsem tam s ním sama. Chodím tam často. Popřemýšlet a poradit se. Máme spolu takový rituál: kromě kytičky mu tam vždycky někam k obrubníku šoupnu cigárko.
Bylo mi divné, že prostor pro kytky a věnce je úplně prázdný. Za sochou byla hromada kytek a věnců zjevně odsunutých za účelem vyčištění prostoru před sochou. Ta stráž vytvořila uličku k soše a čekalo se na příchod někoho z Kanceláře prezidenta. Nějaký pan se tam velmi zlobil, že tam dal ráno věnec a někdo ho dal pryč. A ptal se mě, jestli se to smí. Krčila jsem rameny.
Lidi kolem mě byli rozčílení. Všichni jsme ten „úkliď“ místa piety pro umístění privilegovaného věnce vnímali jako těžko snesitelnou aroganci moci. Po drahné době přišel pan kancléř Mynář a celý prostor tím prezidentským věncem zaplnil.
Věnce a kytky s trikolórou mají silný symbolicky význam a vlastenecký náboj. Proč nemohou ty od občanů ležet vedle věnců privilegovaných, dodnes nemůžu pochopit.
Stejně jako nemůžu pochopit druhou kapitolu něčeho, co bych nazvala “náš problém s pietou”. Jde o věnce a kytky v odpaďáku. Z těch je mi také divně a smutno. Myslím si, že úctu k významným výročím můžu vyjádřit, aniž bych druhým odpírala možnost učinit totéž.
Měli bychom respektovat právo vyjádřit pietu, názor či postoj i těm, se kterými nesouhlasíme. To je princip demokracie a svobody, řekla bych. Notabene té svobody, kterou jsme tak vzývali před 29 lety.
Mám obavu, aby v tom koši nebo na hromadě za sochou Masaryka nakonec neskončila právě ona demokracie a svoboda. Monopolní právo na prostor před pomníkem mi zavání totalitou, totalitou v nás. Myslím si, že dnes často vzpomínaný Václav Havel by s něčím takovým nemohl souhlasit.
A když už zmiňuji prezidenta Havla… Byla jsem 28. října i za ním na Vinohradech. Tam byl klid a mír, nikdo nikoho neodstrkoval a nekádroval, nikdo se nestavěl do pozice arbitra morálky, který má rozhodovat, kdo smí a nesmí kam co položit. Byla jsem tam s ním sama. Chodím tam často. Popřemýšlet a poradit se. Máme spolu takový rituál: kromě kytičky mu tam vždycky někam k obrubníku šoupnu cigárko.