Mrkněte jí na boty, zazněla zpoza mého ramene něčí rada těsně před dveřmi kanceláře paní (tehdy ještě ministryně vnitra Spojeného království) Theresy Mayové. Bylo to vloni při mé návštěvě Velké Británie. Ono doporučení, kam se mám dívat, mě na chvíli vykolejilo, takže jsem do kanceláře té přísné a autoritu budící paní vstoupila hledíc zmateně na její obuv. Nenávratně jsem tak propásla onen vzácný okamžik, kdy si s partnerem v jednání nejdřív pohlédnu do očí. Tahle vteřina totiž zpravidla udá tón, odpočítá šance na míru porozumění, sympatií i na samotný výsledek jednání.

Ten pohled na její boty mi, přiznávám, nakonec moc nepomohl. A ani to tehdy nebyl zrovna designový výkřik, na rozdíl od těch, které teď po sítích kolují jako ilustrace módního výstřelku nové britské premiérky. No a asi nepomohl ani můj rádoby fórek, když jsme se měly spolu vyfotit. Zeptala jsem se, kde tedy mají v úřadě tu vlajku Evropské unie, když se jako eurokomisařka před jinou fotit nesmím. Přesto, že jsem se dost snažila dát dost najevo, že jde o pokus o vtip, tak zazněla suchá až mrazivá jednoslovná odpověď: „Nikde.“ Jasný signál, že s pokusy o „evropský“ humor se na ostrově, který byl v té době od Evropy odtržený jen na půl, má asi šetřit.

Každopádně jsme tehdy jednaly hlavně o vážných věcech. O obrovském problému radikalizace mladých lidí směrem k agresivnímu džihádu, který se mimo jiné vyskytuje i v britských věznicích a na internetových sítích. Mluvily jsme o kybernetické kriminalitě a všech hrozbách, které vyplývají z toho, že zločinci včetně teroristů dokonale znají a využívají moderní technologie.

Tehdy jsem ministryni informovala o tom, jak pokračujeme v budování evropských elektronických systémů, které slouží k lepší a rychlejší spolupráci národních policií, prokuratur a soudů. Shodly jsme se i na tom, že v EU musíme mít jasnou definici terorismu a ve všech státech stejně přísnou kvalifikaci toho, co je trestné a jaké tresty pachatelům udělit. To je mimochodem tématem těchto dní v České republice, kdy se řeší případ prvního člověka, který měl cestovat do Sýrie, aby se připojil k tzv. Islámskému státu.

I přes ten rozpačitý obuvně-vlajkový začátek jsme si snad nakonec porozuměly. Theresa Mayová každopádně udávala poněkud odtažitý a zároveň ostražitý tón, který jasně prozrazoval, že patří do tábora euroskeptiků. Před tím, než se stala premiérkou, sama o sobě řekla, že není typem politika, který se stará o svůj věhlas, který se na základě průzkumů veřejného mínění podbízí voličům, který spřádá plány a kuje zákulisní pikle po parlamentních barech. I to byl můj pocit z našeho tehdejšího setkání. Včetně toho, co se o ní začalo říkat až později, tedy že nemá smysl pro humor. Je ale fakt, že srandy už bylo dost.

Když se po brexitovém šoku začalo rýsovat, že Británii povede Theresa Mayová, musím přiznat, že se mi ulevilo. Od ní se dá totiž očekávat precizně promyšlené, předvídatelné a zcela jistě racionální jednání, které, jak doufám, povede k nejlepšímu možnému modelu soužití EU a Británie. Ta jednání přitom nebudou jednoduchá. Budeme se muset dohodnout na právních podmínkách rozdělení, na obchodních smlouvách i na spolupráci v oblasti zahraniční, obranné a bezpečnostní politiky. Jak vím i z našeho jednání, tak Theresa Mayová je člověk, který jasně chápe nutnost úzké bezpečnostní spolupráce v rámci Evropy, nikoli jen v rámci Evropské unie, o které jsme podrobně mluvily už při našem loňském setkání. I proto jsem ráda, že je „brexitovou“ premiérkou právě ona.