Je to smutný okamžik. Takoví lidé, jako je Madeleine Albrightová, by odcházet neměli. O to smutnější je, pokud právě takoví lidé odcházejí z takto rozkymáceného světa. Při své práci jsem potkala několik skutečných hvězd světové politiky, ona byla jednou z nich.

Na jaře roku 2017 jsem se s Madeleine Albrightovou během návštěvy Washingtonu setkala poprvé, mluvily jsme spolu asi devadesát minut. Byla vstřícná, energická, provedla mě po svém úřadě plném obrazů a předmětů, jež připomínaly místa, ke kterým měla vztah.

Tři otázky
Všem skutečně velkým lidem je společné to, že víc poslouchají, než mluví. Jsou zvídaví, až zvědaví, nikdy nemají černobílé vidění světa a nenabízejí radikální, jednostranné recepty na jeho neduhy. To je pro mě znak moudrosti a zodpovědnosti. Tito lidé se vám dívají při rozhovoru do očí a všemožně vás povzbuzují, abyste se nepodlamovali pod tíhou jejich věhlasu a zásluh.

Paní Madeleine se tehdy ve své pracovně vyptávala na tři věci. Na mě, na českou politiku a na hrozby, které vidím pro Evropu a pro svět. Kapitolu „na mě“ přeskočím. Co se týče české politiky, moc se zajímala o můj názor, kdo je kdo, kam se Česko posunuje, jaká je nálada v zemi. Nevynášela soudy, ač si myslím, že věděla dost. Ptala se a přemýšlela.

Výhonky fašismu
Nejzajímavější pro mě byla ta část o hrozbách. Sama mi říkala, že když studentům přednáší o hrozbě fašismu, ptají se jí, proč vytahuje věci dávno historií pohřbené. Jak často musí vysvětlovat, že fašismus žije a je přiživován, že už jsou zase vidět výhonky této zrůdné ideologie, a to nejen v řečech, ale v činech. Že jsou vidět v různých částech planety, a to včetně Evropy.

Brilantní popis současných projevů fašismu a jeho nositelů jsme si pak přečetli v její knize „Fašismus: varování“. Musím se k tomu textu teď vrátit a začíst se do pasáží o Vladimiru Putinovi a současném Rusku.

Madeleine Albrightová patřila k těm, kdo si byli jisti, že kremelský režim pracuje na exportu zla pod korouhví pomýlených historických nároků na svou velikost. Ona věděla, co jsme mnozí jen tušili. A co si mnozí další nechtěli připustit.

Miliony ampliónů
Velkou část rozhovoru s touto dámou jsme věnovaly digitálním technologiím a sociálním sítím. Zajímala se o to, jak se Evropa chystá omezit jejich negativní vliv. Ostatně, v USA jsem měla v oněch dnech za úkol vysvětlit americkým zákonodárcům i technologickému byznysu, že to v Evropě s ochranou soukromí myslíme vážně. A že ji budeme vymáhat na základě evropského zákona.

Paní Albrightová měla vážné obavy z toho, čemu říkala „miliony ampliónů“ v rukách diktátorů. Mluvily jsme o tom, jaké zrcadlo nám jako lidstvu vlastně sociální sítě nastavují. Nabídla jsem svůj pohled na situaci, tedy ten, že reálný svět je pořád ještě lepší než to, jak se odráží v digitálním pokřiveném zrcadle. A že když včas nepřijdeme s pravidly pro slušný a pro lidi užitečný a bezpečný internet, vrátí se to ve zlém. Madeleine Albrightová mě tehdy v tomto mém názoru podpořila a o této podpoře mě ujistila i v několika následujících rozhovorech, které jsme vedly na dálku.

Digitální burcování světa
Nevím jistě, zda paní Albrightová v posledních dnech života zaznamenala, jak funguje milion ampliónů v rukách statečného prezidenta Zelenského, jak mu digitální síť pomáhá v burcování světa. A obecně, jak dnes technologie pomáhají dostat informace tam, kam se dostat mají a kde mohou omezit vliv toxických dezinformací. To se ostatně v těchto dnech i přes brutální cenzurní zásahy děje právě v Rusku.

Ani otázka digitálních technologií a to, jestli dělají svět horším, než je ve skutečnosti, není tedy s ohledem na to, co se děje na Ukrajině, jednoznačná. Jak ráda bych se s paní Madeleine i dnes o tenhle pohled podělila. Bude mi chybět. Její názor i ona samotná. A bude chybět světu. Čest její památce.