Minulý týden jsem se za EU účastnila zasedání zemí G7. Jak mnozí z vás vědí, tak tyto země dohromady reprezentuji 60 % světové ekonomiky. Jsou to Francie, Itálie, Německo, Velká Británie, Japonsko, Kanada a USA. Tématem tentokrát nebylo hospodářství, ale rovnost žen a mužů, viděno z pohledu politiky, ekonomiky a spravedlnosti.

U stolu seděly ministryně nebo poradkyně premiérů, tedy kromě japonského náměstka ministryně pro genderové otázky. USA reprezentovala poradkyně prezidenta Trumpa.

Všichni u stolu jsme se shodli (včetně náměstka japonské ministryně), že rovnost mužů a žen, ta faktická, doložená daty, i ta vnímaná je zatím v nedohlednu. Slyšela jsem od kanadské zástupkyně, že pro premiéra Justina Trudeau a jeho vládu je podpora žen jednou z hlavních priorit, francouzská ministryně totéž řekla o prezidentu Macronovi. Dva úspěšní muži s vizí do budoucna, sázející na ženy. Ještě se k nim vrátím, nemohu totiž odolat srovnání s českou politikou.

Pozitivní diskriminace není potřeba

V debatě na G7 na Sicílii zaznělo hodně o tom, jak je důležité a užitečné pro společnost (v ekonomice navíc prokazatelně výnosné), aby víc žen než doposud spolurozhodovalo o podstatných otázkách. Měla jsem tam možnost prezentovat politiku rovnosti tak, jak ji pojímám jako evropská komisařka zodpovědná za tuto oblast. A možná jsem pár lidí překvapila.

Jasně totiž říkám, že neprosazuji žádnou pozitivní diskriminaci, protože ženy ji nepotřebují. Jsem přesvědčena, že pohlaví samo o sobě není kvalifikace. Co ale ženy potřebují a právem vyžadují, je férová a rovnocenná soutěž - jak v politice, tak v ekonomice. Jsou schopné tuto soutěž v konkurzech o pozice ustát a vyhrát, pokud budou mít srovnatelnou kvalifikaci, zkušenosti a předpoklady. Pokud jde o kvalifikaci, mají již teď ženy navrch. V EU máme 65 % žen absolventek univerzit, přitom jen 5 % šéfek firem, jen 22 % žen je ve správních a dozorčích radách firem.

Lepší talent pro přežití krize

Z makroekonomického hlediska jde o velmi krátkozraké a nemoudré plýtvání talenty a také o znehodnocení investice do vzdělání. Mám řadu tvrdých dat, která prokazují, že ty firmy, které měly ženy ve vedení, lépe ustály finanční krizi. Ženy mají větší talent pro včasné rozpoznání blížící se krize a mají lepší výbavu pro přežití v krizových situacích.

To mimochodem dokládá i potěšující fakt, že většinu začínajících podniků v ČR po krizi založily právě ženy. Dokázaly se lépe otřepat a vzít do ruky novou příležitost. Smutný obrázek se naskýtá, podíváme-li se na ženy v politice.

V EU máme v národních parlamentech průměrný počet poslankyň na 27 %, máme zde též dvě země, kde ve vládě není žádná ministryně. A máme zde nejmenovanou zemi, kde mezi devíti kandidáty na prezidenta není jediná žena. Je to ke škodě celé společnosti, protože ženy do politiky vnášejí jiné zkušenosti než muži, v mnoha ohledech mají intenzivnější dotyk s realitou a potřebami lidí.

Méně ega, více vyjednávání

Přispívají ke kultivaci politiky, jsou méně náchylné ke korupci. Bývají loajální ke společné věci a nehrají tak často osobní hrátky hnané zbytnělým egem. Ženy jsou dobré ve vyjednávání, hledání širšího souhlasu a funkčních kompromisů, a to i v situacích, kdy to muži hrotí nebo uraženě vyklízejí pole.

Na tato tvrzení data nemám, ale hodně jsem toho v politice viděla a zažila, abych si mohla troufnout to takto popsat. Aby bylo zcela jasno: nevolám po nadvládě žen, podstatná je kombinace mužského a ženského vidění světa a rozhodování. Ať jsem spravedlivá: popsané kvality jistě nemají všechny ženy a je taky pravda, že se ženy do politiky moc nehrnou.

Maji obavy z rizika, nejistoty, z nemožnosti skloubení rodiny a politiky, která nezná pracovní dobu. Navíc se v éře sociálních sítí vyostřuje společenská atmosféra a ženy političky jsou více vystaveny agresivním výpadům než muži. Každopádně je i tento nový fenomén bude stále víc od politiky odrazovat. Na tom jsme se na G7 shodli napříč kontinenty, není to jen evropská či česká záležitost.

Příklady zvenku táhnou

Často se v Čechách dostávám v debatách do ostrých střetů, kdy čelím otázce: co vy ženy pořád chcete? Máte volební právo a zaručenou rovnost před zákonem. Takhle nějak problém prolíná i většinovým veřejným míněním. Kdo se hlasitě staví za faktickou rovnost žen a mužů, je v české politice odsouzen k zesměšňování a zlehčování.

Přitom se tady ale teď přece jen něco zásadního děje. A napadlo mě to právě na Sicílii, když šla řeč o kanadském premiérovi a francouzském prezidentovi, tedy o tom, že svůj úspěch postavili na spolupráci se ženami. A ať mě sklátí blesk, jestli to, co teď napíšu, je laciná agitka pro Andreje Babiše.

Nemám to v úmyslu, ale taky nemohu odolat, abych to srovnání neudělala. Když se podívám na snahu Macronova hnutí En Marche! dostat víc žen do politiky, myslím, že to není marketingový tah (ostatně je smutný fakt, že ženy nevolí ženy, takže ani na to se nedá spolehnout).

Pan Macron nepochybně pochopil, že ženy do jeho hnutí a do vlády přinášejí všechny výše uvedené kvality. Přizval je ke spolupráci a funguje mu to. V hnutí ANO jsem jako žena zažila podobnou situaci. Ne díky nějaké kvótě, ale díky tomu, že jsem dostala rovnou šanci a „odmakala“ si ji, jsem dnes ve vysoké politice.

Kdo doplácí na „mužskou tradici“?

Andrej Babiš sází na ženy, protože ví, že je na spolupráci s nimi spoleh a že se vyplatí nejen hnutí, ale i státu. On sám říká, že je pragmatik, tak tady to máte. Nedávno řekl, že když bude mít srovnatelné kandidáty na post ministra, dá z dobrých důvodů a po zkušenostech přednost ženě.

O politice rovnosti nemudruje, ale dělá ji. Tenhle přístup není moc vidět u tzv. tradičních politických stran. A pokud si teď některé z nich po volbách lížou rány, měly by se zamyslet nad tím, jestli skutečně pro ženy otevírají schůdné cesty a jestli to náhodou kluci ve stranických sekretariátech nebojkotují tím, že drží po dekády zavedené neprůstřelné mužské sítě. Možná že právě ona "tradice" jim teď láme vaz.