Narodil jsem se v roce 1978. Husákovo dítě. Sídlištní teplákový exemplář, ničím se nelišící od všech stejně vypadajících dětí ve stejných botách a teplákovkách s pruhem, maximálně dvěma. Chodil jsem do školy, byl jiskřička, pionýr, poslouchal doma, co nesmím říkat ve škole, oslovoval jsem paní učitelku soudružko, cítil zvláštní pocit rozechvění, když přišel balík či dopis od tety z USA (utekla tam v šedesátým osmým), nechápal, proč se babička do telefonu tety ptá, zda je nedostatek toaleťáku celosvětovým problémem, nebo jen výdobytkem socialismu. Nechápal jsem, o jakém divném cvaknutí ve sluchátku dospělí při hovorech s tetou mluví.
Filmy v Karlových Varech mi po dlouhé devítileté pauze dodaly tolik potřebnou energii nutnou k důstojnému žití (někdy trochu k přežití). Všechny filmy, které jsme měli možnost vidět, měly svůj půvab i vnitřní sílu.