Věřím, že každého, kdo trošku víc „přičichl“ k reálné politice, určitě občas napadne, nějaké ty „paměti“ sepsat. Jisté zážitky jsou občas opravdu docela „atraktivní“ a věřím, že by jejich nezaujatý popis mohl veřejnosti trochu pomoci vidět reálný svět politiky takový, jaký je.

Zažila jsem okamžiky, kdy bych s chutí zapsala zážitky na papír a pomohla si v psaní nějakými trefnými přezdívkami. A vždycky když trochu zchladnu, říkám si, že „to má čas“.

Nejsem a soudím, že Bohu dík ani nikdy nebudu manželkou vysoce postaveného politika. Můj muž několikrát uvedl, že někdo v našem vztahu musí zůstat normální a stoprocentně tím myslel sebe. Jsem ale v kolotoči politického dění, byť ne úplně v centru a jistojistě vím, že než se třeba jednou do psaní knihy pustím, nejprve si dobře rozmyslím, co chci čtenářům a čtenářkám sdělit. Musím trénovat, třeba na blozích a bude to jistojistě dlouhý trénink.

Petře Paroubkové nezávidím téměř vůbec nic, protože se mi zdá, že vlastně všechno mám a jen se ostražitě rozhlížím kolem sebe, abych o své štěstí a zázemí nepřišla. Musím ho hýčkat a chválit, protože vím, že to není samo sebou a už vůbec ne samozřejmé.

Něco jí ale trochu závidím! Závidím jí sebedůvěru, neomylnost a přesvědčení o své pravdě. Ano, máme na tu svoji pravdu právo všichni. Aplikujeme ji a jsme o ní přesvědčeni. Ale zdá se mi, že se ji alespoň nesnažíme konzervovat na věky věků.

PS: Tenhle text má být jen takovým malým povzdechem, jen takovým „výkřikem do tmy“. Stejně, jako se mi chtělo křičet už při přečtení blogu „Óda na manžela“… protože jsem si říkala, že mám určitě lepšího manžela, než paní Petra… Jak já jsem sobecká.
……………

Čerti…
zase u nás byli. A letos byl jen jeden a krotký. Čekali jsme na ně už od rána a můj muž našemu zlobivému dítku říkal: „musíme se užít, když si tě večer odnesou!“ A dítko se bálo…hodně se bálo. Začalo se stmívat a my se vrhli na pečení lineckého cukroví. Úplně jsme s Tadeáškem zapomněli, že by mohli čerti přijít. Najednou se ozvalo bušení na dveře a v nás by se krve nedořezal…. Mikuláš s čertem a andělem kráčeli po schodech nahoru, a když se objevili, ozval se brek. Netrval ale dlouho, protože Mikuláše zaujalo, že dítko pomáhá mamince a vykrajuje cukroví. Tadeáš řekl dlouhou básničku a s čertem se domluvil, že když bude zlobit víc, než je zdrávo, zaletí si pro něj v průběhu roku. Že to ale asi nebude třeba, když tak pěkně pracuje a pomáhá. Když procesí odešlo, zůstalo nám na zemi bílé andělské pírko. To bylo radosti, dali jsme ho do rámečku a visí na zdi. Zeptala jsem se pak Tadeáše, jestlipak ví, co ho zachránilo. Podíval se tak na mě a řekl: „práce mámo, zachránila mě práce.“
…………………

Advent…
je období, které mám opravdu hodně ráda. Po jistých zkušenostech s bývalou tchýní se už vůbec se nestresuju úklidem. Co se nestihne, to se nestihne. Den, kdy se na adventním věnci zapalovala první svíčka, byl opravdu kouzelný. Děti ve školce vyrobili svícínky a v neděli v podvečer se všechny děti a rodiče sešli ve školce u vánoční spirály. Za zpěvu se dětem i nám zjevil anděl a přinesl světlo, kterým zapálil svíci uvnitř spirály na zemi seskládané z větviček a zlatých hvězd. Každé dítko si pak vyzvedlo svůj svícínek, spirálou prošlo spolu s andělem ke svíčce, svícínek zapálilo a položilo na jednu z hvězdiček. Když pak celou spirálu lemovala světýlka, byl to vážně nádherný pohled. A na závěr anděl odnesl velkou svíčku a jedno dítko po druhém si odneslo sfouknutý svícínek domů, který ještě ten večer zapálilo doma s rodiči a spolu s ním pak i první adventní svíčku.

Dnes už jsou zapálené tři… a Vánoce jsou tu za pár dní.

Všem Vám přeji zázračné zasněžené noci a ničím nerušené těšení na Ježíška.