Byla nádherná letní noc. Venku dokonalé ticho, od rybníka trochu chladno, ale obloha plná hvězd. Po dlouhých letech měl být přede mnou víkend bez notebooku on –line na klíně, nebo horou podkladů ke studiu. Najednou žádné povinnosti, jen pohoda.

Jo, tak vyrazím zítra na ty narozky, kam mě pozvali, třeba to bude fajn. Vybrala jsem nějaký dárek, upekla koláč a docela se těšila na druhý den. Jít na narozky nakonec nebyla úplně nejlepší volba. Popřála jsem, usmívala se a snažila se trochu uvolnit. Víno by mohlo pomoci, zkusím si to užít. Bylo to ale utrpení. A doteď nevím, jak jsem to nakonec vlastně přežila. Docela jsem byla ráda, že jsem tak trochu neviditelná. A pak se to stalo. Jedna dobrá duše otevřela téma POLITIKA. Začala jsem trochu poposedávat a doufala, že se mi to téma vyhne. Nevyhlo, je to téma vděčné. Každý totiž ví, jak se věci mají. Jedna dobrá duše zbystřila a nadhodila něco v tom smyslu, jako co tady řešíte, vždyť se můžete zeptat přímo, viď Veru? Zbystřila jsem, ale dělala jako by nic. No tak Verčo, jak to je, vždyť jsi u zdroje? Já na to – jako čeho? No vždyť jsi pořád s tou bandou, která nám tu vládne, nebo ne? Tak sem s nějakýma „pikoškama“!

No já nevím… Jak nevíš? No pak to má k něčemu vypadat, když ani nic nevíš… (Asi jako tady pod blogy nemá cenu něco donekonečna opakovat a vysvětlovat, nemá to cenu ani na oslavě narozenin.) Někdo mě znal, někdo ne. Podle tázavých pohledů mi hned bylo jasný, že to prostě asi „nedám“. Rozproudila se neuvěřitelná debata na politické téma. Škoda, že to někdo nenahrál. Byl by to vlastně hodně zajímavý materiál. Třeba to ale nebyla neuvěřitelná debata, třeba byla úplně uvěřitelná. Nemám už dost energie vysvětlovat nevysvětlitelné. Proto se zpravidla držím hodně při zemi. Ve finále pro mě bylo zarážející to, jak všichni motali páté přes deváté. Jedny volby, druhé volby, poslanci, zákony, Romové, policie, všechno je na nic a všechno v rozkladu a můžeš za to ty, protože jsi to zlo volila. Další se přidal a řekl, že jsem to zlo nevolila sama, ale plno dalších pomatených lidí. Další zase přihodil, že to není moje vina, že to je vina všech vlád od devadesátých let. Každopádně všichni věděli, že je všechno blbý. Někteří na mě opovržlivě hleděli, jak jsem se vůbec mohla do politiky namočit, jako bych měla něco jako lepru…Ve finále někdo prohodil, že jsem alespoň v balíku, když už nic jinýho.

Odcházela jsme s pěkným hejnem brouků v hlavě. V balíku? V politice? Já? Vážně úsměvná představa. Od jisté doby mám jasněji v prioritách. Životní okolnosti nás totiž někdy usadí k zemi tak rychle, že ani nemrkneme okem. Jsmě krutě smrtelní...Proto jsem po návratu domů sedla k pc a začala surfovat. Díky youtube.com se dá docela dobře zavzpomínat a zrelaxovat. To co se dříve skoro nedalo sehnat, teď máme přímo před nosem - on-line. Strom kýve pahýly, chtěl bych jen na chvíli…, Arnoštek – je to fajn, fajn fajnový, Jack Jag…atd.

Myslím, že ohlížet se za sebe je jednou za čas nutnost. Dívat se před sebe, je sázka do loterie. To, co je za námi, už nezměníme. To, co je před námi ovlivnit musíme a to vědomě, nebo nevědomě. Ve skutečnosti ale žijeme teď, jen teď je právě ten jeden jediný okamžik. Dívat se před sebe a ohlížet se za sebe, to prostě nestačí. Je taky dobrý, se poměrně často dívat kolem sebe.