Cítíte to ve společnosti také? Ten nezájem, apatii, znechucení a snad i úplnou rezignaci? Tu chuť nadávat a stěžovat si na zkorumpované politiky, podnikatele-podvodníky, líné státní úředníky, neschopné zaměstnance, sprostou zpustlou mládež nebo příživníky všeho druhu?

Slyšíte také ty komentáře? Nic nám nepomůže. Češi jsou odjakživa takoví. Za komunismu bylo líp. Až nastoupí Zeman a komunisti, tak emigruju. A bude hůř.

A co lidé říkají na otázku, co s tím uděláme? No já bych rád, ale mám spoustu práce. Mám svých starostí dost. Dáme si další pivo. Doufám, že to ten Karel ustojí, Zeman převálcuje, Klaus napraví. Kéž bychom dnes měli Havla…!

Co to o nás říká? Jsme lokajové, co čekají odevzdaně na spasitele, který ten Augiášůvchlév vyčistí. Jsme pesimisté a negativisté ve slovech, která dlouhodobě přetváří naši mysl v　mysl malomocného. Bez vlastní vůle věci zlepšit, i když srdce by chtělo a ruce, ač jsou silné, z　neznámých důvodů nemohou se dáti ku práci.

Je řešením čekání na velkého vůdce, politika, který zavede naši zem na správnou cestu? Já říkám, že není. Každá velká osobnost, vůdce národa chcete-li, zanechal v　naší společnosti svoji stopu. Vždy s　ním byly spojovány velké naděje, které pak vystřídalo zklamání z toho, jak se věci zlepšují jen pomalu nebo vůbec. Čím to je, že náš národ se nestal národem masarykovým, havlovým, klausovým, či jiným i podle skutku.

Odpověď je prostá. Protože lidé tyto osoby přijímali více citem než rozumem. Vždy to bylo více o sympatiích a nesympatiích, než-li o skutečném přijetí „světonázorového“ přístupu, který ten či onen velký muž zastával. Ač to může znít kriticky, rozhodně to jako kritiku nemyslím. Lidé si prostě drží odstup, který se ukázal jako metoda, jak ve společnosti přežít. Cena, kterou za to dlouhodobě platíme, je známá.

Život je příliš krátký. Společnost je demokratická a liberální a každý má možnost rozvinout se v plné své kráse. Jen mít dostatek sil, odvahy a chuti tuto cestu vykonat. K tomu je potřeba, aby lidé odhodili onu starou osvědčenou cestu „odstupu“ a vrhli se do života. Jak to ale udělat? Slova nestačí a přečtení článku už vůbec ne.

Věřím, že lidé se dokáží měnit jen činy. Když Tomáš Baťa přemýšlel jak ve 20. letech minulého století naučit děti ve školách správně hospodařit, navrhoval, aby každému byl poskytnut malý kousek školní zahrady a každé dítko na něm pěstovalo zeleninu. Výtěžek z prodeje pak bude jen jeho. Od toho si sliboval, že děti pochopí, co znamená práce, odměna za práci a získají schopnost, jak hospodařit s penězi.

Jedinou cestou, jak přeměnit naši společnost ze společnosti rezignované, negativní a pasivní na společnost aktivní, sebevědomou a odvážnou, je užití Baťova návrhu. Každý má ve svém okolí rozbitou silnici, zanedbaný plot, zničený kříž, partu dětí, co nemají ve volném čase co dělat
a podobně. Vezměme si každý svůj kousek zahrady a udělejme něco malého pro ostatní. Naučíme se jak společnost funguje, jak pracovat pro užitek a ne pro zisk, jak dát a těšit se z toho, jak udělat něco pro ostatní, pro své i jejich okolí, co znamená dobrý skutek. Být občansky aktivní, znamená vytvářet zdravou a přátelskou společnost. Jedině touto cestou se naučíme, co znamená aktivní a spokojený život.

Jaromír Beran

Tento blog je zveřejněn zde: http://jaromirberan.blog.idnes.cz/c/361733/Lokajstvi-ceske-mysli.html

Natolik se s ním ztotožňuji, že jsem se rozhodla mu dát prostor i tady.