Hluboce se skláním před odvahou a nasazením všech, se kterými jsem se setkávala od počátku letošního dubna. V pátek zemí proletěla zpráva, že pokračovatel Činoherního studia Činoherák Ústí zahájil 43. sezónu na domácí půdě v opraveném kině Hraničář premiérou inscenace slavného textu britského autora Martina McDonagha Kráska z Leenane. Vnímám to jako důkaz toho, že se zázraky opravdu dějí. Nikdy však samy od sebe.

Když se soubor Činoherního studia o. p. s. včetně dalších lidí z divadla rozhodl, že bude ve své činnosti pokračovat, uspořádal dne 7. 4. 2014 tiskovou konferenci v pronajatém kině Hraničář.
Hlediště bylo plné a z atmosféry bylo cítit odhodlání. Nikdo nevěděl, co se všechno může stát, ale rozběhl se projekt, který nemá dle mého soudu v naší zemi konkurenci. Zvedla se tak obrovská vlna podpory zejména v Ústí, které přitom patří mezi jedno z nejchudších míst. Přesah příběhu na sebe nenechal dlouho čekat a tak se zdálo, že spolku snad fandí celá republika. Herci potřebovali hrát a tvořit, ale v Hraničáři to samozřejmě nešlo. Na tři týdny připlula loď Tajemství bratří Formanů a stala se tmelící oázou svobody. Posilovala mezi lidmi přesvědčení, že šlo o správný krok. Soubor byl bez zázemí a střechy nad hlavou, ale hrál. Po té začal hostovat a tvořit nová představení. Nápad s lodí měl Honza Kvasnička, který je dnes ředitelem divadla. Jeho role byla a je rolí nejobtížnější, protože já dnes (jako naprostý divadelní laik) vnímám divadlo tak trochu jako pytel blech plný emocí natož když se k tomu všemu přidá armáda lidí, kteří divadlu nerozumí, ale strašně mu chtějí pomoci…:-)

Za každým projektem stojí lidé a já nechci, aby zůstali bezejmenní. Rovněž se při děkovačkách běžně stává, že se na ty klíčové zapomene. Stalo se to bohužel i při páteční premiéře. Na začátku července se do koordinace pustil člověk, kterého si nesmírně vážím a který málem v Hraničáři nechal svoje zdraví… Karel Karika je v dnešní době ohrožený a klíčový druh, bez kterého by se celý náš ekosystém rozpadl. S vervou sobě vlastní začal veškerý svůj čas věnovat tomu, aby rozhýbal práce a koordinoval dobrovolníky. Díky němu se ze schátralého kina vyklubal zrenovovaný prostor, na který může být právem hrdý. V Hraničáři tak především díky němu vznikla komunita, kterou hned tak něco nepoloží. Klobouk dolů za to množství odvedené práce, klobouk dolů za výdrž a hlavně za důvěru v to, co se se pořád ještě tak trochu rodí.


Spolek Činoherák Ústí se pomalu profesionalizuje a prošel řadou zkoušek a občas si i trochu nabil. Ta největší přišla den před premiérou a mně se dnes zdá, jako by spolek něco „testovalo“, zda to s těmi vizemi, záměry a plány myslí opravdu vážně. Myslí. Zlu navzdory. Vedení města zřejmě nestačí, že divadlo poslalo do vyhnanství a neustále překrucuje informace a krmí jimi veřejnost. Musí mu házet dál škodolibě klacky pod nohy, i když soubor už od stávajícího vedení města nic nechce a ani nečeká. Nevěřila bych, že je v dnešní době vůbec něco takového možné a skoro mi připadá, že se stal zčistajasna stavební úřad prodlouženou rukou magistrátu v Ústí nad Labem a je najednou neskutečně čilý. Připouštím, že i úředník může být omylný a jak známo, výklad zákona je občas jaksi hodně flexibilní, ovšem i flexibilnost má své hranice. Ve chvíli, kdy dochází k tlaku, jaký stavební úřad vyvíjel od pondělí (4,5 dne před premiérou), existovalo mnoho různých reakcí. Pro tyto případy je tu vždycky v záloze nesmrtelný výrok, který pronesl Charles Bukowski: „ svět patří těm, co se neposerou.“ Činoherák Ústí si samozřejmě ponese následky svého rozhodnutí, ovšem má mnoho podpůrných argumentů a „souboj s titánem“ v budoucnu zcela jistě vyhraje. Nikdy by navíc nešel do rizika, které by ohrozilo diváky.

Největším pojítkem veškerého snažení byl a stále je umělecký šéf divadla a předseda spolku Filip Nuckolls. Možná si ani nedokážu představit, jak složité je rozhodovat v situaci za všechny ostatní, kdy nikdo nemá křišťálovou kouli, aby věděl, co ho čeká v budoucích měsících, přičemž neexistuje žádné financování a střecha nad hlavou. Jediné, co v takové situaci zbývá, je snad asi opravdu jen víra, že to všichni ostatní na palubě myslí skutečně stejně vážně a pak odvaha to nevzdat.

Dnešní doba je přesycené špatnými zprávami a člověk lehce nabude dojmu, že je marné se o cokoliv snažit, protože každý dobrý skutek je zpravidla po zásluze potrestán. Hraničář samotný je důkazem toho, co může dokázat jedna poměrně malá komunita v Ústí nad Labem. Ano, přesně v tom Ústí, o němž málokdo řekne něco pozitivního. Přitom stačí málo a může to být město, odkud se nikomu nebude chtít odcházet. V budoucnu bude naštěstí stále dost prostoru pro to, týmu Karla Kariky poděkovat. Doufám, že to páteční faux pas Karel i všichni, kteří s ním pracovali v Hraničáři, spolku odpustí. Každé jméno se objeví na „stěně hrdinů“ v Hraničáři i na webu.

Děkuji tímto všem, kteří nechali v Činoheráku Ústí a Hraničáři kus sebe. Věřím, že se podaří sehnat dostatek financování, aby se stala budova majetkem spolku. Příběh totiž stále nekončí….
Veškeré informace naleznete na http://cinoherak-usti.cz/





FOTO: Otevírá se Hraničář, nové sídlo ústeckého Činoheráku
zdroj: aktuálne.cz