Červené trenky už skoro upadaly v zapomnění, než došlo k jejich obřadní kremaci. Kdo tehdy s plnou pozorností a respektem ke sdělením Hradu očekával na "mimořádné" tiskové konferenci nějakou opravdu "mimořádnou" událost, tak se jí skutečně dočkal. Trenky vstaly z mrtvých, jako Fénix z popela. A tak jsme se domluvili, přes noc naši rudou „vlajku“ ušili a vyrazili do Bíliny.

Parkujeme na velkém bílinském sídlišti, vyndáváme propriety z auta a píšeme hesla na kartony, času do setkání už moc nezbývá. Dva školáci jdou kolem a ptají se, co to píšeme. Říkáme, že jdeme za prezidentem a chceme mu dát ty vzkazy přečíst, a že se mu to asi nebude líbit. Kluci odvětí, že jasně, že kvůli prezidentovi nemohli do knihovny. Starší pán na nás zpovzdálí pořvává, ať toho necháme, že na nás není nikdo zvědavej. Parťačka Jana Plavec mu odpovídá, že jsme přišly (zatím jsme dvě) jen vyjádřit svůj názor. Pán rozzlobeně odchází.

Máme hotovo a vyrážíme směr kulturák Fontána. Policejní manévry jsou poměrně masivní, jinak celkem pohoda. Obcházíme Tesco Bílina a jdeme k místu, kde má prezident diskutovat s občany. Přistoupí k nám dvojice lidí a za chvíli z ní vypadne, že je z antikonfliktního týmu a že se jde zeptat, jak moc máme v plánu být konfliktní. Odpovídáme, že budeme jen držet trenky /pusu/ :-) a kartony a že to bude pokojný protest. Dozvídáme se, že je to fajn a že kdyby se něco dělo, tak budou stát opodál, že nejsme na úplně přátelské půdě. Lidé si nás začínají všímat, někdo se usmívá, někdo fotí, občas z dálky kdosi nelibě pokřikuje, protože se mu náš rudý arsenál nelíbí. Přichází pán a zjišťuje, zda víme, že vlastně za všechno může Praha. Že tam se rozhoduje o nás bez nás. Jiný pán z dálky pokyvuje paží a ptá se, kdo nás platí.

Konečně přichází prezident a překvapivě začne opozicí, když nás "trenkaře" - jak nás označil hned v úvodu, vyzve k případné diskuzi. Jsme skutečně rádi, že se budeme moci na něco zeptat. Po úvodním monologu hlavy státu k Aleně Švejnohové, která zběsile mává na pódium, aby tuto šanci nepromarnila, mikrofon opravdu doputuje. Ta se vzápětí zeptá, co hodlá prezident v následném pětiletém mandátu udělat pro to, aby se společnost již nadále nerozdělovala. Dozvídáme se, že to vlastně nejde a že určité rozdělení je v zásadě běžná věc. V následných okamžicích jsme velmi příjemně překvapeni, když se místní začínají ptát i na svoje palčivé problémy - jsou to skvělé a odvážné dotazy a všem těm lidem patří náš respekt. My stojíme na místě, občas k nám někdo přijde a bedlivě si nás prohlíží jako nějaké exotické exponáty případně po nás hodí očkem, když procházejí před trenýrkami, atmosféra je ale klidná. Mladý kluk má v ruce podepsanou fotku prezidenta a říká mi: „Já ho proboxnu, tu fotku zničím!“ Říkám mu, že klidně může, ale že to moc není řešení. Že spíš to chce se zamyslet nad tím, jak je důležité volit s dobrým rozmyslem, a že je těžké, když prezident zastupuje jen svoje fanoušky a zbytek voličů, kteří ho nevolili – ty pak přinejmenším ignoruje, v horším případě na ně na svých setkáních nadřazeně a často opovržlivě ukazuje prstem.

Prezident dostává darem malovaný obraz a odchází a u nás se konečně začínají rojit lidé. Po rozpuštění davu si jakoby dodali odvahu přijít blíž. Reagují různě. Jsou vesměs v důchodovém věku. Jeden pán nás docela uráží, ale reagujeme v poklidu a snažíme se mu na jeho rozhořčené dotazy odpovídat. Dál přichází postarší pár a paní říká: „To jste se teda vyznamenala, s těma trenkama!“ Usměju se a říkám: „Jo, daly mi práci a Vám přeju pěknej den.“ Paní se nakonec usměje, popřeje mi to samé a odchází. Další člověk pak škodolibě utrousí: „Co kdybych Vám ty trenky spálil?“ Říkám mu: „to ne, to by mi bylo líto, šila jsem je asi dvě hodiny..“ Muž se usměje, schová zapalovač a je to v pohodě. Přichází další postarší dáma a říká: „Vy určitě jezdíte s těma trenkama všude, co? Že Vás to baví!" Odpovídám: „No vlastně ani moc ne a ty trenky jsem spíchla včera v noci.“ Paní už se o tom dál bavit nechce a odchází. Pomalu balíme. Hrubý pán je pořád dost neomalený a posílá nás pracovat. Jana mu v klidu říká, že pracujeme všichni. Pak nás nazve analfabety, načež Jana v poklidu odvětí, že většina zde jsme vysokoškoláci. Pán je nespokojený, rozčílený a prostě se mu náš protest nelíbí. No, co se dá dělat.

Balíme si fidlátka a vyrážíme k autu. Cestou míjíme dalšího muže, který se na nás mračí a říká, že jsme si to s těma trenkama mohly fakt odpustit. Že toho chlapa na Hradě by nejraději přetrhnul, ale tohle že je už moc. Vysvětlujeme mu, že nám jde jen o dialog a ten se těžko vede, když jeden vede monolog a aby mohla být polemika, nemůže chybět ani protistrana - vše má být v rovnováze. Kolem nás jdou dvě starší dámy. Jedna mi říká: „Co těma trenkama sledujete jako?“ Říkám, že je to jen symbol. Paní (později se svěří, že je bývalá učitelka) povídá: „vy jste určitě nějaká studentka?!“ to mě opravdu pobaví a říkám jí, že jsem máma od dvou dětí a že mi není úplně jedno, co se v naší zemi děje. Jana se zapojuje do hovoru a nadhazuje, že jí se například nelíbí prezidentova vulgarita. Obě paní se zamyslí a odvětí, že je to prostě takovej lidovej člověk, ale že vulgární není, že je to upřímnost. Jana vyjmenovává některé jeho přešlapy a dodává, že právě ony, bývalé učitelky, by mohly pochopit, že hlava státu, která se se vyjadřuje "jako dlaždič", nemůže být pro děti dobrým příkladem. „No a proč teda ty trenky?“ Vracíme se k tématu. Odpovídám stručně, že sleduji dění a že jsem se dívala na tu kremační tiskovku s tím, že chce prezident opravdu něco závažného sdělit, protože i když jsem ho nevolila, je to i můj prezident. Zastupuje nás všechny, a proto mne rozhořčilo to, co nakonec přišlo, a že jsem při té trenýrkové kremaci nemohla věřit vlastním očím. Ještě se chvilku bavíme, ale všem třem přijíždí autobus. Podáváme si na rozloučenou ruce. Paní, které jsem zpočátku fakt vadila, mi na rozloučenou šeptla: „jo, myslím, že bychom si nakonec rozuměly.“ Jana se mezitím shodla i s mužskou částí minivýpravy, že některé kroky, které prezident koná, jsou opravdu za hranicí a náš protest je legitimní. Nakonec si oba podají ruku a popřejí si pěkný den. Autobus se všemi zvídavými diskutéry odjíždí.

Stojíme tam, díváme se na sebe a říkáme si: To je to fakt tak snadné? To vážně stačí jen chvíle pozornosti, zájmu, kultivované diskuse, klidu a argumentace? Stačí. Je to opravdu celé. Společnost není zdaleka tak rozdělena, jak se na první pohled může zdát. A pokud je, pak do mnoha skupin a podskupin, což je přirozené, nic to ovšem nemění na faktu, že jsme všichni jenom lidi a sdílíme společný prostor. Zdá se, že spolu prostě málo mluvíme… Budeme pokračovat přátelském dialogu, protože v tom vidíme skutečný smysl. Děkujeme všem lidem bez výjimky, se kterými jsme se dnes setkali. Bylo to moc fajn. Bílino, ahoj! :-)














Glosa v Přítomnosti
Zpráva na iDnes.cz
Zpráva na Novinky.cz