Tento blog není o covidu…, ale souvisí úzce s nemocí a dobou, ve které jsme se ocitli do jisté míry jako rukojmí.

Je to 5 týdnů, kdy mého tatínka (68 let) odvezla sanitka. Od té doby se stále pohyboval mezi životem a smrtí. Patřil k těm nejtěžším případům covidu a prognózy byly velmi pesimistické. Obrovský dík patří lékařům a sestřičkám a všem dalším, kteří poskytují úžasnou péči a zvládají nápor v nemocnicích (ÁRA a JIP), nebo třeba na oddělení, kde včera můj taťka zemřel.

V momentě, kdy začala být klíčová osobní přítomnost i třeba na pár minut denně a podpora – v době kdy začal být po 4 týdnech pomalu probouzen z umělého spánku, přišel lockdown a s ním plošný zákaz návštěv. Naši rodinu to psychicky odrovnalo (možná víc, než taťkův reálný zdravotní stav, ten nezbývalo, než vzít na vědomí). Uvědomila jsem si, kolik lidí je v tom úplně stejně, bez ohledu na to, jakou nemocí prochází, nebo na jakém oddělení, či zařízení pobývají. Kolik příbuzných a blízkých se doma trápí v beznaději a bezmoci. A to už asi i dlouhé měsíce.

Přestože usnesení vlády https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/navstevy-ve-zdrav--zarizenich-0080.pdf s účinností ode dne 30. ledna 2021 od 00:00 hod. do dne 14. února 2021 do 23:59 uvádí za jakých podmínek a kam mohou být návštěvy umožněny, zákaz je zákaz. Zdá se mi někdy, že to možná nemocnicím vyhovuje. Prý si nedovedeme představit, jak se někteří lidé chovají. Nedovedeme, asi ne.

Požádali jsme o povolení návštěv, včera to byl přesně týden, kdy jsme odeslali doporučené dopisy maily a dosud nemáme žádnou odezvu. Co však nechcete slyšet je věta: „pokud bude váš manžel umírat, tak vás k němu samozřejmě pustíme…“ Tu slyšela mamka. Můžete si z toho odnést například: je to vlastně dobré, ještě neumírá, případně do háje, to pak už bude pozdě, potřebuje nás teď a nebo se vám podlomí kolena a nezmůžete se v tu chvíli na nic… jen zalapáte po dechu. A jak to poznají, stihnou nás zavolat včas? Dopadlo to tak, jak jsem nechtěla... Tatínek zemřel v osamocení.

Člověk není ničí majetek a neměl by být rukojmím systému i když to ten systém může myslet dobře. A všichni máme svá práva. Psychická vyrovnanost a podpora je základ pro každé léčení… Psychologové jistě věcí, co dělá s lidmi osamocení… a ví to každý z nás. Respektuji křehkost pacientů v nemocnicích, ale musí existovat způsob, jak své blízké nenechat osamělé. Ošetřující lékař umí posoudit stav pacienta a rozhodnout i o návštěvách.

Proto jsem se s dalšími lidmi rozhodla, že se budu snažit o to, aby se takové věci neděly. Aby bylo jasné, za jakých podmínek může být například 1x týdně návštěva umožněna. Mohou to být negativní testy na covid, povinné ochranné pomůcky, cokoliv, co maximálně ochrání ohrožené skupiny. Přála bych si, abychom konečně začali hledat cesty jak to jde a nehledali jednoduchá řešení skrze zákazy, příkazy, restrikce a omezení. Společnost je křehká, stejně jako je křehký život každého z nás.

Nevím, kolika lidí a jejich rodin se takovýto plošný zákaz návštěv dotýká, ale půjde to do tisíců. Každý příběh je jiný, každé zařízení je jiné, ale všechny lidi tam spojují emoce smutek, stesk, osamocení a možná beznaděj… doplňte sami…

Děkuju Michalovi Majznerovi a Veronice Jiravové za pomoc. Vážím si toho moc.

A na závěr: nechtěli jsme a ani nepůjdeme do konfliktu s nemocnicí. Odpovědnost nese tato příšerná, nekompetentní a neschopná vláda.

Je několik cest, kterými se můžeme vydat. Začínáme peticí. Pokud se vás toto téma týká, napište nám svůj příběh a pošlete na mail: pribehynemoci@gmail.com.

Petici podepište zde: https://www.petice.com/nezakazujte_plosne_navstevy_v_nemocnicich