Pro pohřby platí omezení patnácti osob. Mnoho lidí se proto nemůže rozloučit se svými blízkými. Toto opatření probouzí v lidech smutek, frustraci, zoufalství, depresi a bezmoc. Ti, kteří zařizují poslední rozloučení se svými blízkými, často nemají mnoho sil pro další souboje. Už tak je to pro ně nálož. Pro nás taky byla. Většina pohřbů se tedy odehrává v rodinném kruhu, toto pravidlo patnácti osob jsme jako společnost jaksi přijali.

Rozumím tomu, že ti, kterých se poslední rozloučení s blízkou osobou netýká, se takovou věcí nemají potřebu zabývat. Je to stejné, jako plošný zákaz návštěv v nemocnicích. Dokud se člověka nedotkne osobně, říká si, že to je z protiepidemického pohledu docela rozumné. Jenže co psychika? Ta pracuje mocně a dělá nám v těle doslova paseku. Stačilo by přitom vydat doporučení, ale nechat rozhodnutí o posledním rozloučení na pozůstalých. (O návštěvách jsem už psala, petice k tomu je ZDE)

Limit patnácti osob na pohřbu je přitom na hlavu postavený. Proč? Protože řada obřadních síní je dostatečně prostorná a tak se v nich dají zajistit rozestupy. Respirátory a dezinfekce je něco, co považuji v této době za samozřejmost. Obchodní řetězce, nemocnice, čekárny, MHD… tam všude je plno lidí pohromadě. Nedávno jsem musela na odběr krve a lidé stáli ve frontě jeden za druhým. S respirátory, ale všichni za sebou. V popisu situací, které těm patnácti lidem na pohřbu ukazují nevhodnost opatření, bych mohla pokračovat.

Při dojednávání pohřbu měla mamka jednu klíčovou podmínku a to, že chce taťku před zpopelněním ještě jednou vidět. Chtěla se s ním rozloučit. Chtěla mu na poslední cestu ještě něco dát do rakve. To samé my se ségrou. Paní z pohřební služby se málem pokřižovala a řekla, že to v žádném případě, že rakev se otvírat nebude. Zírala jsem na ni a pomyslela jsem si, že to snad nemůže myslet vážně. Mamka zalapala po dechu a řekla něco ve smyslu, že už si na hlavu kálet nenechá, že jí stačilo to, že se nemohla s tátou rozloučit v nemocnici… Zvedly jsme se, pozdravily a odešly.

Bylo to 9. února ráno, den po taťkově smrti. Seděly jsme v autě, všude hory sněhu, mráz, tekly nám slzy… mísila se v nás bezmoc, zoufalstvím a stesk. Zavolaly jsme jinam… a dojednaly nakonec pohřeb tak, jak si mamka přála a jak by si snad přál i taťka. Mamka se bez problémů mohla s taťkou u rakve rozloučit.

Proč to vlastně píšu? Žijeme v době, kdy opravdu hodně záleží na tom, na jakého člověka narazíte. Ať totiž řešíte cokoliv, je rozdíl, pokud jednáte s někým, kdo má pochopení, je empatický a snaží se najít rozumné řešení nebo s někým, komu je všechno srdečně jedno a kdo vidí jen předpisy a pravidla.

Dojednávání pohřbu jsem zažila poprvé a je to disciplína hodně náročná na psychiku. Ať jde o návštěvy v nemocnicích, pohřby, nebo jiné záležitosti, pořád platí, že je důležité se ozývat. Nenechat si věci líbit, nenechte se sebou orat. Možná neuspějete, ale alespoň budete vědět, že jste pro svou věc udělali maximum.

Tati, moc nám chybíš...