Konfrontace je jednou za čas nevyhnutelná, dokonce může být i zdravá a do jisté míry očistná. Potkáte se například někým, kdo vám připomene období před 15 až 20 lety a dobu, kdy vám třeba pokaždé tak úplně dobře nebylo. Kdy jste něco pokazili, kdy jste neuměli řešit konflikty lépe a jinak, protože vám to prostě nebylo dostupné, protože vás to třeba nikdo lépe nenaučil.

Neví a ani netuší, kolik jste toho za ty roky museli zvládnout. Kolika zkouškami prošli, kolikrát padli na hubu a kolikrát zase vstali. Má vás zarámovaného tam, kde o vás třeba ještě něco trochu věděl… Jenže čas nejde zastavit a my se měníme. Při té konfrontaci a vzpomínce na minulost se vám chtě nechtě začnou z podvědomí vyplavovat situace, zážitky a s nimi spojené emoce, na které jste už pozapomněli. Případně ty, o kterých jste si mysleli, že jste si je dávno zpracovali.

Stalo se mi to nedávno a na chvíli to se mnou mocně zamávalo. Z podvědomí se vyloupl starý vzorec nekonečné obhajoby sebe sama, který jsem musela používat neustále před téměř každým a především v rodině. Nejvíc před rodiči. Cítila jsem ale, že je to tentokrát jiné, že je tam úplně jiný pocit, než zoufalá obhajoba sebe sama, která nikam nevede a stejně ničemu nepomůže. Když už někam vede, tak jen ke smutku, lítosti a sebelítosti (v mém případě to tak mnohdy bylo).

Tentokrát však bylo něco jinak a skoro jsem měla pocit, že sklízím plody upřímnosti k sobě samé za ty roky hledání odpovědí na otázky a práce na sobě. Ten druhý člověk je o své pravdě vždycky pevně přesvědčen a jen těžko zafunguje nějaký protiargument.

Co jsem tedy vnímala jinak? Spíše jsem se začala zlobit a trochu se vztekat. Věděla jsem, že to nechci poslouchat a že se nechci obhajovat. Říká se, že pokud vás něco naštve, vytočí, rozčílí – že je to něco o vás a že přesně na tohle byste se měli zaměřit. V kontextu těch dlouhých let ale hodnotím moje rozzlobení jako super reakci. To proto, že už jsem neměla ten příšerný pocit oběti, ten pocit, že na toho člověka „nemám“. Spíš jsem bránila svůj vlastní život. To, kam jsem došla a vnímala, na čem ještě musím zapracovat, abych byla v ještě větším klidu. V budoucnu pak třeba dokázala přenést kus svého vnitřního klidu na toho druhého člověka. Takže: není to ideální, je tu prostor pro zlepšení, ale taky to není úplně zlý.

Kdyby se mi tohle stalo před pár lety, budu nad tím přemýšlet několik dalších dní a možná měsíců. Budu se v tom pitvat a budu se snažit tomu druhému nějak dokázat, že je to jinak, než si myslí, že nemá pravdu. Dnes? Je mi to vlastně jedno, protože nemůžu měnit to, co nejde ovlivnit a jde mimo mě. Už ten den večer to bylo na pohodu. Můj vnitřní hlas mě podporoval a říkali mi, že jsem dobrá taková jaká jsem, fakt jo. Připomněl mi, co jsem všechno zvládla… Vzala jsem svoji Knihu ocenění, kterou jsem si několik měsíců psala a začala jsem v ní listovat.

Vzpomněla jsem si na Pavla Morice a jednu jeho přednášku… jo, měla jsem chuť tu knihu vzít a ukázat tomu člověku, jak moc dobrá jsem… Seberozvoj a sebehecing je pro mě cesta k sobě a následně pak ven k lidem v mém nejbližším a pak i širším okolí. Snaha pomáhat tam, kde je pro to prostor a kde je to potřeba.

Ráda bych, aby bylo jasné, že být namachrovaný, sebestředný, necitlivý a bezohledný v pořádku není. Sebehodnota, zdravá sebedůvěra a sebevědomí je o něčem úplně jiném… Právě sebehodnota a zdravá sebedůvěra a sebevědomí nám umožňují nastavovat hranice druhým i sobě, abychom eliminovali traumata a rány, které nemají padat na naši hlavu, protože patří těm, kteří jedové šípy a sliny vypouštějí na nás. Někdy to s námi dokonce myslí dobře, a proto je metají pravidelně a intenzivně… V uších mi ten den zase znělo to, co jsem slýchávala v dětství: „sebechvála smrdí.“ Nesmrdí, zdravé sebevědomí potřebujeme k tomu, abychom žili šťastné životy a byli si vědomi toho, že to jsme my, kdo je svým šéfem/šéfkou života. Nikdo jiný jimi není, jen MY sami.

Každý, s kým jsem od dubna 2022 pracovala a pracuji, řeším sebelásku, sebehodnotu a sebevědomí. Pracuji s lidmi, kteří potřebují pomoci ustát to, co jim činí druzí, nebo činí sami sobě. Není to vždycky snadné, ale je jisté, že malé kroky vedou nakonec k velkým změnám.

PS: Patříte-li k lidem, kteří tohle nikdy řešit nemuseli, tak je všechno v pořádku. Každý jsme totiž jiný a jinak vnímavý, různě citlivý, empatický, či jinak vychovaný. Každý chodíme životem ve svých vlastních botách… Přeji každému, ať jeho boty netlačí, nemá puchýře a ani tlaky a otlaky. Ať se v nich každému dobře šlape životem bez ohledu na to, co se zrovna kolem něho děje.