Proč zrovna já bych měla někoho inspirovat, někomu poradit, pomoci…? Tak prosím, tady to máte: Něco málo mám už „odžito“ a ráda bych inspirovala další lidi k tomu, aby se jim díky mně podařilo nepadat až na dno, ale žít v rovnováze. Je to něco jako glykemická křivka – to je taky moje téma, ale o tom až jindy.

Nejvíc pomáhám lidem, kteří prožívají něco podobného, jako jsem zažila já, případně jim to hrozí. Lidem velmi empatickým a citlivým. Lidem, kteří mají pocit, že už je toho na ně moc. Určitě nemohu pomoci všem, ale stojí za to každý jeden člověk, který bude žít šťastnější život.

Dělali jste si někdy svůj vlastní seznam životních zážitků, které řadíte mezi hodně náročné a transformující? Třeba když jste si mysleli, že už to nedáte, že je to váš konec, že to neunesete, že už nevíte kudy kam, že jste se třeba špatně rozhodli, že jste totálně selhali…?

Zcela otevřeně a na dřeň - tady je ten můj:

Nevěra partnera
Nevěra partnerovi (na oplátku)
Myšlenky na sebevraždu
Rozvod
Někdo mi vyhrožoval
Někdo byl mým stalkerem
Velké konflikty s rodiči
První porod (kříšení prvorozeného syna)
Těžký úraz syna v jeho pěti letech
Dva velké konflikty v práci
Nedostudovaná VŠ (doteď mě to štve)
Dvě vyhoření
Vlastní pohled smrti do očí
Smrt táty (covid)
Propad na absolutní dno…


Byly to různě těžké zkoušky v různých fázích života, v různém věku, s různými zkušenostmi. Zpravidla na mě nebylo vidět, že se něco děje, že něco hodně náročného prožívám. Měla jsem vždycky velké štěstí na přátele, takže jsem to alespoň měla s kým sdílet. Na řešení je v tom ale člověk vždycky sám. Sám se sebou a se svojí hlavou. Opravdu jo a nakonec si musí taky sám pomoci tím, že se rozhodne k akci, a pak vytrvá. Co tedy rozhoduje o tom, že nás to nakonec nepoloží, vrátí se nám síla a energie?

Ze zkušeností bych řekla, že uvědomění, rozhodnutí, že takhle ne, akce, vytrvalost a sebeláska, sebehodnota a upřímnost k sobě i okolí. Na cestě životem je každý, koho potkáme naším učitelem. Můžeme si vybrat s kým chceme být, s kým je nám dobře a co chceme dělat, aby nás to bavilo. No a když jsme v koncích, hledáme někoho, kdo nám pomůže. Nějakého experta nebo expertku, odborníka, profíka. Jedna z fází je i ta, že nehledáme… už na to nemáme sílu a energii. Vzdali jsme to.

Věřím, že zpravidla každý může žít šťastný život. A to i ve chvíli, když je ten jeho zrovna v hnoji a loji.

Na co jsem expertkou já? Čerpám z toho, co pomohlo mě. Naučila jsem se pracovat s emocemi, na což mám certifikát emoční a kvantové terapie - zabývám se tím roky. Výkyvy emocí byly mojí slabou stránkou, udělala jsem z ní silnou. V politice jsem vždycky byla za hysterku, jenže kdo to tam v klidu vydrží, je asi z jiný planety.

Jsem mentorkou v oblasti rozhodnutí, životních změn a transformací. Kdyby se mě dnes například někdo zeptal, jak fungovat v nezisku na aktivistické bázi, přesně vím čeho se vyvarovat a jak fungovat, aby například nedošlo k vyhoření. Stále však věřím, že je všechno možné. Třeba naplnit dvě Letné, uspět ve volbách, změnit společnost k lepšímu místu pro život…pohnout ledoborcem.

Osobní konzultace a mentoring jsou skvělé a práce s lidmi mě naplňuje a baví. Nejvíc když vidím konkrétní výsledky a změny k lepšímu. Jdu teď ale do větší výzvy a tou je zážitkový workshop.Bude úplně první! Pojďte do toho se mnou a chytněte si svoje místo, kapacita je omezena: https://jiskrazivota.eu/praha/.

Co vám to přinese? Jakou hodnotu budou mít 4 hodiny se mnou? Mám plán, ale protože je to poprvé, chci to po skončení workshopu slyšet od těch, kteří se přihlásili.

Nemám patent na život ani žádný univerzální návod, ale vím, co pomohlo mě a chci to předávat dál nejlépe naživo. Workshop může být i dokonalou prevencí, protože mnoha věcem se dá předejít a nemusí to vždycky dojít až k vyhoření a pádu na dno. Nemusí to vždycky dojít tak daleko, jako to došlo u mě. Pamatuji si na opakované pocity naprostého selhání, a to v různých rolích. Všechno bylo o tom, jak jsem byla vychovaná, jak jsem uměla komunikovat, jak jsem uměla pracovat s emocemi, jak jsem snášela kritiku, ponižování, trápení, jak jsem se (ne)uměla bránit.

A víte co? Nebylo na mě vidět, že je moje duše a srdce na cucky. Neměla jsem po boku žádné průvodce, kteří by mi byli oporou třeba proto, že zažili něco podobného a nakonec se z toho vysekali. Někoho, s kým je možné všechno sdílet otevřeně a bez obav a kdo už si něčím takovým prošel. Taky to bylo tím, že jsem z generace lidí, kteří přehrávali kazety na walkmanu, doma jsme neměli ani pevnou linku, mobil vypadal jako šicí stroj a internet byl sci-fi. Vždycky jsem se navíc rozhodovala intuitivně navzdory tomu, co mi říkal mozek a okolí. Učím se skákáním šipek do neznáma, i když s věkem už si dávám fakt mnohem větší pozor, do jaké vody po hlavě skočím. Minimálně zjišťuju, jaká je tam hloubka a jestli tam třeba není blízko nějaký predátor. Někdy to ale člověk neovlivní, a tak teď řeším negaci spojenou s oceněním „bronzového bludišťáka“ od Sisyfosu.

Na druhou stranu mne ale těší, že jim moje snaha pomáhat lidem pomocí jemných technik stála za tak velkou pozornost, protože se tak informace o mé práci a o tom, co nabízím (nezměřitelné zkušenosti), dostala k mnohem víc adresátům, než kdybych ocenění bronzový Bludný balvan neobdržela. Všechno je totiž jen o úhlu pohledu.