Jedu si takhle tramvají č. 9 na hodinu angličtiny. Je kolem poledne, vyrážím ze Žižkova na Jarov, mám to odhadem tak 10 zastávek. Sedím a čtu si. Tramvaj se postupně „vylidňuje“, ale celou dobu v ní hlasitě pořvává chlapík, neurčitého věku na svoji asi kamarádku, která sedí přede mnou a mlčí. Takže nejde o dialog. Jde o monolog. Sedí jakoby naproti sobě, ale poměrně daleko. Já mám „vypnuto“, protože jsem situaci zanalyzovala jako že dobrý, že sice říká strašný „krávovinky“, nicméně vydržet se to dá.

Asi na třetí zastávce ale zřejmě došla trpělivost jedné opravdu staré paní a tak slyším, jak chlapíkovi říká: „prosím Vás mlčte, tady na to Vaše hulákání není nikdo zvědavej!“ V tu chvíli sleduju, jak se chlapík ze svého rozvaleného „ležérního“ (pánové prominou) chlapského posezu vymrští a s rukou zaťatou v pěst běží tramvají a míří na onu dámu, co si dovolila ho okřiknout. Strnula jsem. Netrefil, udělal to jenom JAKO. Ale bylo to na milimetry!

Tramvaj byla zaplněná tak, že asi 3 lidi stáli a zbytek seděl. Mladík ze předu se zvedl, šel k němu a řekl mu, ať se laskavě uklidní, nebo uvidí. A já si oddechla, už už jsem chtěla něco říct, ale nemusela jsem, zatím. Chlapík „hulákač“ se vrátil na své místo pokračoval v monologu, ať ta pani jako mlčí, že s ním husy, nebo co to říkal, nepásla…a pořád dokola, že co si to jako dovolujem, že si může říkat co chce atd. Já ale seděla za tou jeho pasivní asi kamarádkou a tak na mě pořád koukal, co já jako na to. Listovala jsem si tím Re… :-) - časopisem a on nepřestával. Říkám mu tedy: „Tak vážený pane, že bychom zavolali 158? Policie nám má pomáhat a chránit, tak já jim cinknu, co Vy na to?

Koukal, přemýšlel, analyzoval a řekl: „klidně, klidně je zavolejte, mě je to fuk, si můžu říkat co chci, já jim to vytmavim.“ Tak jsem vytočila 158. Proběhlo krátké dotazování, popis chlapíka (ten pořád hulákal, takže to dispečink taky slyšel) a příslib policie, že pošle hlídku. A najednou bylo ticho, chlapík ani nedutal. Zase koukal, analyzoval a ťukal si na hlavu, ukazoval na mě a kroutil s ní, jako že to je vrchol! A najedou (asi po dvou zastávkách od hovoru s policií) ho napadla spásná myšlenka, pokynul kámošce a hrnul se ven z tramvaje. Zakřičel na mě na rozloučenou: „a zaplaťte si výjezd! Chacha!“ Tak jsem zase vytočila 158 a zrušila akci tramvaj č. 9.

Lidi po mě pokukovali a paní vedle mi řekla: „To jste si neměla utrácet peníze, vždyť ta paní si začala“. Řekla jsem jí, že kdyby se nevymrštil a nenamířil na ni tu pěst, asi bych to nechala plavat, ale to že se mi nelíbilo. „Tak jo, máte pravdu.“ Řekla paní, usmála se a vystoupila. Hned za ní já. Měla jsem ale docela dobrej pocit z toho, že stačilo jen zvednout telefon…Tak možná příště budu volat jen jako, třeba bude efekt stejný a já ty „kačky“ ušetřím. Budu se řídit radou mé hodné babičky: „Korunka ke korunce a budeš bohatá.“! A pak že naše policie nefunguje!