Tohle jsou slova našeho syna Tadeáše, který je teď plný všech pohádek, kde se to čerty jen a jen hemží a my mu je občas připomeneme, když hodně, ale opravdu hodně zlobí. I přes to, že je mu teprve 3,5 roku, návštěvu čertů s Mikulášem a andělem poměrně dobře zvládl. Taky si s čertem podal ruku na důkaz slibu, že ho zase za rok přijde zkontrolovat a navíc dostal jeden čertovský chlup na památku (je v rámečku, abychom na něj dobře viděli).

A při podání ruky si „dokonce“ všiml, že mezi rukavicemi a kabátem zahlédl lidskou kůži. Proto nám hned druhý den ráno říkal, že je docela možný, že to nebyl úplně pravej čert. A já mu na to řekla, že tak je to i s lidmi, protože na první pohled taky hned nezjistíme, jestli je někdo hodný, nebo zlý. Chce to buď trochu času a nebo rychlý odhad situace. Ono se vůbec dětem špatně vysvětluje, jak se pozná hodný člověk od zlého. Mě ale neustále překvapuje, jak dobře vyvinuté mají děti senzory pro dobro a zlo. Každopádně máme jasno v tom, že když hodný lidi umřou, čeká je nebíčko a když umřou zlý, tak na ty zase peklíčko. Hůř už se nám vysvětluje a mluví o tom, proč do toho nebe nebo pekla, musíme jednou všichni.

Pak máme doma taky strašidla…hodný a zlý. Jedno máme v koutě, je vycvičený a i když trochu zlobí a rošťačí, je to strašidlo šikovný, v jádru hodný a ty zlý vždycky zažene. Máme taky „plašič“ proti strašidlům, visí na světle v obývacím pokoji, každá návštěva se nás ptá, co že to je v tom pytlíku. No to je naprosto jasný, je tam kromě mouky, skořice, pepře a cukru taky plno pozitivní energie a pusinek, který všechny zlý strašidla odeženou.

Máme doma taky dinosaury, kteří nevyhynuli a jsou tu s námi. Máme tu i nějaké skřítky a trolíky, kteří přijeli na lodi z Norska. Pomáhají nám a nebo dělají doma pěkný svinčík, jinak si to totiž nedovedeme vysvětlit, proč ho tu pořád máme, když pořád dokola uklízíme. A byl tu taky Ježíšek a přinesl hodně dárků. Ježíšek bydlí v nebi, je moc a moc hodný a má všechny rád…

Je mi mnohem líp v tom dětským světě. Nejraději bych v něm byla pořád, nechodila do práce a jen tvořila, lepila, malovala, vymýšlela, četla pohádky a lítala v říši fantazie na Falkovi a žila svůj vlastní nekonečný příběh….žiji ale taky ten „nudný dospělácký život“, který často s pohádkou nic moc společného nemá. Přesto je v něm plno lidí, zážitků, činů a počinů díky kterým si občas jako ve své vlastní kouzelné pohádce připadám. Nejvíc je to díky mému muži, synovi a celé rodině. Všem tímto posílám obrovské poděkování.

A Všem Vám, kdo občas zabrousíte na blogy, přeji na konci toho roku 08, do toho dalšího roku s devítkou na konci, ať vždycky včas poznáte čerta od anděla a nezapomnete na pohádky, protože ty se občas dějí i v „normálním“ životě.

Srdečně
Veronika Vendlová