Nejvíc proto, že jsem se koncem listopadu narodila. Kdo sleduje sluneční znamení tak ví, že patřím do rodiny Střelců, stejně jako můj táta a také můj muž. Jsou to znamení bouřlivá a nespoutaná. 17. listopadu 1989 mi bylo skoro 15 let, jsem tedy teď „Husákovo dítě, zatím ještě v kristových letech“.

Na hudebku a ruštinu, jsme měli soudružku Tichou. Byla docela nerada, že mi zpívání trochu jde, protože mě musela občas posílat na soutěže „Ruská píseň“, kde jsem se někdy i umístila, naposledy myslím s písní Tu berjozka, tu rjabína. Docela se mi ty písničky líbily, byly takové odhodlaně teskné. Nevím, jaké jsem byla dítě, to sama těžko zhodnotím, ale určitě ne moc klidné a bohužel s názorem, což mi vydrželo. Několikrát mě naši mále „zabili…“ – jak já jim dnes rozumím… Měla jsem to ale po kom zdědit! Nicméně moje věta: „Jakou jste si mě vychovali, takovou mě máte“, je i dnes docela dramaticky přijímána…, viď tati? ;-)

No a ještě než se TO stalo, měli jsme na hudebku přinést své dvě nejoblíbenější desky. Byla jsem rozhodnutá rychle a bez konzultace s našima, jsem přinesla do školy LP Waldemara Matušky a dvojalbum Beatles. Soudružce nejen, že málem vypadly oči z důlků a odmítla to pustit, ale ještě celá třída dostala přednášku o tom, že Beatles jsou zdrogovaní feťáci, kteří se jen poflakujou a Matuška je alkoholik, čůrající z balkonu. No tohle já jsem o nich všech tedy nevěděla, to mi naši neřekli. Domů jsem přišla udivená, co že jsem se dozvěděla. Naši byli naopak trochu v šoku, co jsem to do školy donesla.

18. 11. 89 volala teta z Prahy, že se něco děje, že se něco stalo na Národní a že Praha začíná být vzhůru nohama. Z televize se naši nedozvěděli nic a jen jediné tištěné Svobodné slovo, začalo otevřeněji informovat o tom, co se opravdu děje. Mamka si všechna čísla schovávala, měla je ještě několik let doma - na památku. A tak se naši do Prahy rozjeli. Jeli tam hned několikrát, jeli na Letnou, ale bez dětí, protože se o nás báli. Jen když se začalo říkat, že má být Václav Havel prezident, to se našim moc nelíbilo. Zdál se jim myslím takový nesrozumitelný.

I já se do revoluční Prahy dostala, ale až trochu později, když jsem jela na nějakou výpravu, se svýma pražskýma skautama, do kterých jsem občas o víkendech jezdila. Tehdy to byl TOM (Turistický oddíl mládeže), kde se ale všechno řídilo skautskými pravidly, jmenovali jsme se Havrani. Takže Radime a Stáňo Perlínovi – Vám vděčím za úžasné roky plné nevšedních zážitků a taky za zažití Prahy revoluční.

Půl roku po té, jsem v Praze začala studovat střední odborné učiliště polygrafické. Všechno to, co Praha zažila, v ní bylo ještě dlouho cítit. Výlepy, trikolory, sounáležitost, úsměvy, dobrá nálada.

Pro mě Praha nikdy neztratí punc výjimečnosti. Pořád k ní chovám a budu chovat úctu. A úctu samozřejmě chovám k těm, kdo nám zejména svobodu slova, vybojovali, tedy nejen mým rodičům.

Závěrem: Jde vlastně o velmi osobní blog, tak jej tak i prosím berte!